Lepší je jít za sluncem, než za svým stínem.

Přátelé buďte vítáni!

Makra.

Jak jsem zachraňoval zlatohlávka..

22. května 2014 v 20:48 | Přemysl Čech
Zlatohlávek zlatý nemá bohužel a pro něj i buhudík žádný karát, nevyhlíží ani vůbec zlatě, protože je zelený, byť kovově.. A právě v tomto období jich asi můžeme nejvíce potkat ať už v přírodě, tak už i ve městě.. Toho o kterém píši jsem potkal na chodníku, jako by na dvoře, nožky měl nahoře a marně se snažil na ně obrátit..

Obrátil jsem ho tedy na nohy..

Buď byl ale nešika a nebo prostě zaltohlávci to po betoně neumí a za chvilku byl opět "kopýtky" nahoře..

Tak jsem k němu přiblížil prst a on se mě chytil silou svých "pacek" a drápků..

Ani pustit se mě nechtěl, když jsem ho dával po několika metrech ke starému pařezu do malé oázy přírody mezi betonem.. Nakonec si přece jen dal říct.. Taky asi si potřeboval dočistit o trávu lidskou cestou zašpiněné krovky.. Trochu jsem mu je před odchodem mechem otřel, aby byl zase parádník..

Tak adié zlatohlávku a příště už nelez do lidské betonové džungle..

O "babiškách"..

3. března 2014 v 17:34 | Přemysl Čech
Tak jsem se vydal v neděli na pravidelné focení, které bude možná jednou tak trochu retrospektivní a po dokonání díla má hlava vykroužila ještě pohled po krajině.. Slunce mělo už sílu a rengenovalo mnohé rostliny. V dálce mě zaujalo, jak se tam ligotá zlato bůh ví čeho a přímo na poli. Tak místo k domovu mě táhly nohy na vandr k tomu neonóvému lánu.. Na sto metrů už mi bylo jasné, že se jedná o "babišku", jak říkám důvěrně řepce..Normálně bych do toho "ropného" pole nevlezl, ale ty barvy zaujaly natolik můj fotoaparát, že mi nezbylo, než ťápat za ním, v místy ještě blátivém poli.. A tak asi díky němu se mi nakoneci uhnízdil v hlavě poznatek, že i sebeškaredější věc může být krásná, pokud se na ni podíváme vlídnýma očima..
(Ó jaká naděje pro mně! Smějící se)
A tak už dost řepkování hubou a trochu babiškování očima..








A pak, že řepka není hezká.. Ale je fakt, že když si prohlížíte tak nějak vcelku nestojí snad ani za pohled. Ovšem, jak už to v životě bývá, ty nejhezčí věci jsou často schované v naší povrchností a leností objevovat..

Tak až půjdete někdy kolem něčeho hodně obyčejného a nezajímavého zkuste to ukryté a krásné poodkrýt. Možná budete mít ze sebe i z toho dne větší radost, jako obvykle.. Přeji všem moc krásné pozorování jakýchkoliv "babišek"..
A to, i když se budou tvářit tak zdámlivě hodně "ojetě".. Mrkající

O terčích slunce...

23. května 2011 v 18:42 | Přemysl Čech
Přátelé terče jsou zvláštní věc, mohou být tragické, to když se třeba terčem stane prezident USA, mohou být lovecké, když jde o zvěř a mohou být i sportovní, třeba asfaltoví holubi...
Ale existují terče mnohem krásnější, do kterých se netrefujeme mi lidé, ale samy sluneční paprsky a jen někdy se pohledem přesně na střed strefí i náš zrak, protože ty terče bereme, tak nějak v celkových souvislostech porostu květin. Ale ty terče umí být krásné, tak se do nich zadívejte, jak jsem je pro vás nafotil.















































A na závěr terč z umělé kytky, tak dotoho být sluncem se vůbec nestrefuji, ale ono je vlídné a stefuje se všude stejně. Já asi tak vlídný nejsem a na tyto kytky se ani nedívám, mám rád ty předešlé...

O tom, jak se fotí brouci.

18. července 2010 v 16:13 | Přemysl Čech
Přátelé, určitě si nemyslím, že bych byl nějakým expertem na focení hmyzu, nakonec disponuji pouze fotoaparátem za tisíc korun a amaterským přístupem, ale tyhle nedostatky se snažím nahrazovat zaujetím pro věc.
Když jsem začal hmyz fotit, naběhal jsem za ním při pronásledování desítky km. Což o to, běhání je zdravé, ale ty výsledky - nic moc. Ona představa, že uštvete hmyz je hodně absurdní, hmyz uštve vás.
Jsou, ale vyjímky a to když broučci propadnou lásce, to potom nevidí, neslyší. No nakonec, to se někdy stává i lidem, že?
Hlavně motýli mi dávali zabrat. Měl jsem zkušenost, že když mi krasavec nezapozoval do deseti minut, stal se pro mé focení ztracený a já hledal nový objekt zájmu..
A pak jsem došel na to, jak na ty létavé potvůrky jít. To, když se mi jednou díky běhání posunul v "ropovodu" střev bioodpad, já nebyl na to vybaven a domů, na tu naléhavost, už se zdálo být hodně daleko... I spatřil jsem houštinu lopuchových listů, tak jsem se tam šel spasit. Komáři, když mě ucítili v panické hrůze vyklidili prostor, kopřivy však ne (ale ty jsou prý zdravé) a co se stalo zvláštního...! Jak jsem tam nehybně čupěl, ten hmyz, co jsem tak pracně honil, se začal stahovat ke mě.. Přišlo mi to sice hloupé zrovna při této činosti fotit, ale co by člověk neudělal pro krásný úlovek...
A tak jsem pochopil, že za hmyzem nemá cenu utíkat a honit ho. Je lepší se na vhodném místě zastavit a v klidu čekat, až přiletí sám. Tak se přátelé nejlépe fotí hmyz, jako třeba tento, z mého posledního výletu na Šumák.


Koukáte, jaké mám krásný "bambusový zadeček...



Musíte uznat, že mám pěknou karoserii...



Jsem hvězdou černobílého filmu...no trochu barviček tam mám...



To já nedám dopustit na barvy...



Nekecejte, že Velká pardubická je nějaký těžký terén, zkuste si skákat tady, to je zabíračka...




Mám předepsanou inhalaci, tak nerušte....

Přátelé, strašně rád bych vyfotil komára... Bohužel a bohudík, mají komáři ze mě, z nějakého nevysvětlitelného důvodu, panický strach, "šmakdřevo" na komáry má dcera je v Praze a já tak nemám možnost, jak je vyfotit. Hledám touto cestou nějakého dobrovolníka, který by komára na sobě zabil, až po vyfocení...
Taky by mě zajímalo, jestli mezi vámi existuje někdo, na koho komáři taky nejdou. Mohli by jsme vzájemným porovnáním zjistit, co na nás vlastně ty komáry odpuzuje a pak už jen to tajemství výhodně prodat nějaké "DDT" firmě...

Jinak je velmi zajímavé, že zatím, co komáři se ke mě chovají asertivně, to ovádi, naopak nasertivně. O co míň chutnám komárům, o to víc chutnám těm hovadům.


Vědí, že mé holé ruky se chrání navzajem, tak to zkoušejí bezohledně přes textil... A ti ovádi, co lítají na mě, propíchnou snad i hubertus.


Abych nekončil, tak "hovadsky", kytičku na vylepšení pohledu...
A můžete si zpívat - "Kolo, kolo mlýnský, za čtyry..... eura..

O hmyzounech - hezounech.

16. června 2010 v 19:10 | Přemek.
Já vím, že teď možná ve vrcholící komáří invazi do našeho soukromí, svým názvem nikoho moc nenadchnu, ale hmyz není jen ten obtížný, ale i ten, který si nás vpodstatě nevšímá, ba naopak, když se k němu chceme přiblížit, uniká, dokonce i před našim zkoumavým pohledem. Jeho lov fotoaparátem mi z koníčka udělalo přímo koně. Člověk často musí, jako myslivec číhat na svou kořist, dělat, že tam vůbec vlasně není, no prostě být "neviditelný".. O to větší je radost, když z počítače se pak vyloupne byť jediný povedený záběr. Focení a zvětšování hmyzu mi přináší radost z objevování toho, jak je ten hmyz vlastně zařízen, kolik zázraků nam příroda skrývá, když se díváme na její "dětičky" jen velmi povrchně.. Tak, kdo má zájem, zvu jej do galerie hmyzu od našeho potůčku. Račte vstoupit.

Já vím, tohle není hmyz, to jen mě právě takhle přivítal hned na začátku tento šnek. Myslím, že nemohl vyjádřit přesněji, co si o mém focení myslí....


I na jaře to vypadá někde, jako o podzimu, ale brouci to neřeší...



Tak nevím, že by vážka na vážkách...? A k tomu detail křídla...

Že by krajka?

Tak to, že je kraj světa??? Bojím, bojím....

To já se ani na houpajícím stéblu nebojím... Mám "elektrikářské" nožky...

Ani já se nebojím...

A já už se teprve nebojím, vždyť se držím "káči"...

I já jsem se svými "chůdy" pevně na zemi...vlastně na listu...


To já jsem štíhlá blondýnka a ráda se fotím...určitě chci být modelkou...

To já klamu seštíhlujícími proužky, ale žádná blondýnka nechce u mě uváznout, i když bych ji láskou snědl... Ach ty blondýnky, vůbec mě nemají rády...

Ale i konkurence spřádá sítě lásky... Ach jo, proč jsem se raději nenarodil, jako Pišta Huftnágl??...

A jak to u těch nezamilovaných a odmilovaných nakonec dopadne...no vidíte, na jednom písečku a přece každý na svém....


A nakonec všem zůstane jen prázdná makovice....s obsahem opiátů...
Ale my hmyzouni nedrogujem, my jsme všichní sladkožrouti, bože ty blondýnky musí být sladké nejvíc....

O sexikvětech.

4. června 2010 v 19:07 | Přemek.
Nezdají se vám květy taky děsně sexi? Často pylové prašníky a blizny jsou stejně kouzelné jako okvětní lístky, byť nejsou tak smyslně barevné. Ještě, že kytky se nestydí a propagují svůj nudismus úplně veřejně. A tak lákají na barvy, na hmyzí cukrárnu i na svou vůni... Nepotřebují žádnou reklamu v novinách ani v televizi. Chválý se samy tím, jaké jsou. A taková reklama je tou nejpřirozější i pro náš život. Tak zkusme někdy s kytkami, být sami svou reklamou. Jen prosím, alespoň na veřejnosti to raději jako kytky, s nahotou nezkoušejme. Stejně by jsme jim nemohli konkurovat.

Tak pár kytek pro inpiraci...












A na závěr jeden nekvět, ale zvláštní hálku na listu.


Jako kdyby na něm rostl hříbeček, skoro atomový..

Přeji krásnou nedělní vycházku do přírody a nebo na zahrádku, ale hlavně mezi sexikvěty...a třeba i s lupou...

O detailech.

31. ledna 2010 v 11:28 | Přemek.
Přiznám se, že ta zima už je na mně vleklá

A byl bych radéji
kdyby už se jara lekla




V jedné své "básniče" jsem napsal -


Lepší nežli prvosenky
trhat žluté pod..........běly


Ale i pampelišky
co sluníčka jsou z výšky

A tak, než to zima vzdá a příjde jaro, alespoň pár detailů z mé loňské úrody, "makra z maker". Tak pokud máte zájem, nebudu už rušit slovy a jen se "kochejte"...




Tak snad stačilo, jdu vyhlížet jaro....

O makrosněhu.

7. ledna 2010 v 20:45 | Přemek.
Vždycky si vzpomínám, jak jsem vzpomínal na své dětství a na sníh. Jak člověk prostě roste, má pocit, že v zimě padá sněhu čím dál míň. To jsou ty proporce, které nás tak často šálí i v běžném životě. Porovnáváme něco s neporovnatelným. Tenkrát jsem měl holt kolena jen dvacet, třicet cm nad zemí a tak sníh byl nad kolena. To že se to v pozdějších létech už nikdy neopakovalo je pouze známkou toho, že jsem narostl. Je to prostě tak. My rosteme a to v každém směru :-))), ale sníh je prostě stále stejný, stejně bílý, studený, křupající i zrádný. Sníh je jako život, který si připustíme, protože je tvárný a dost možná, že mnozí z nás, když stavěli sněhuláky ještě netušili, jak moc se jim budou podobat, někdo postavou, někdo chladem v srdci a někdo tou mrkvovitou veselostí a uhlíky pro štěstí.
Přiznám se bez mučení, že zimu moc nemusím a stačila by mi jen na vánoční svátky. Taky se mi za to "odměnila" zrušeným autem a špekem, který si napěstuji v omluvě, že z důvodů izolační vrstvy.. Ale jedno mám na ni přece jen rád, krásu sněhových vloček a ty artefakty přírody, co nemůže vykouzlit žádný jiný umělec. Tak už vás zvu jen na chviličku do své galerie, ale slibte mi prosím, že po prohlídce budete se mnou vyhlížet jaro. No tak dobře, nemusíte slibovat nic, ono příjde i tak a zase nás okouzlí výbuchy pupenů a naděje.







No nevypadají, jak matrjošky...
I ony se už se mnou určitě těší na jaro. Bude zase nádherné, jako po každé zimě. Probouzení snad ani jiné nemůže být. To je ten skutečný ráj na zemi.

O křišťálovém ránu.

1. listopadu 2009 v 18:49 | Přemek.
Někdo křišťál miluje a někdo ho dostává... Křišťálové soupravy, lustry, ozdůbky... Většinou jsou pro krásno, ale jen do té doby, než se má člověk stěhovat, či je jako dědictví vyklidit... A pak přemýšlí so s tím, budu to vůbec potřebovat? Dá se to prodat..? A vyhodit to je každému líto.. A přece existuje křišťál, který dokáže udělat možná ještě větší radost. Umí se proměňovat s časem, mizet a zase se objevovat. Okuzlí krásou a nezatíží žádnou starostí...
V sobotu ráno mi příroda ukázala opět ty mé křišťálové zázraky a já vám malinkatý kousíček ze svých souprav, lustrů a ozdůbek nafotil, ať vidíte jak může být člověk bohatý, byť někdy jen na několik minut.








Až z fotky jsem zjistil, že jsem se tou zimní krásou nekochal sám... Po hodince nám slunko křišťálové království rozpustilo, ale nevadí, jiné ráno bude třeba ještě blýskavější...a pak ta moderní doba... Uvěznil jsem si ho do počítače... S tím se bude případně i dobře stěhovat..

O galerii podzimu na zahradě..

15. října 2009 v 18:10 | Přemek.
Je sklizeno, nastal čas odpočinku. Podzim mění paletu barev a mlhy jim dávají nostalgický nádech... Jen plevel jako by o podzimu nic nevěděl a stále se vnucuje s mladistvým elánem. Ale motyka už je ukryta a teprve rýč jej trochu přidusí.. Galerie podzimu, jako by se nesla na vlnách kýče. Asi proto, aby nám barvy vynahradily bílou zimu. Přímo nám říkají, nezapomeňte... Uchovejte nás ve své duši, v každém úsměvu a v každém slovu..


Slza podzimu jako briliant kane po listu...


Dopadá na list, aby zaostřila jeho podzimní barvu..


Poslední květ láká k hostině před půstem zimy...


Pavučiky vytváří podivné artefakty prostorových textilií...


Po práci mistr odpočívá chvilku na prosluněném listu..


Některé rostliny umělce ke své výzdobě nepotřebují...Stačí, když uschnou do podzimní krásy...


A ze stromu tu podzimní romaci pozoruje hltík "zapomenuté slivovice"... Tak pojďme z plískanice a chladu domů a barvy podzimu ohřejme douškem té "nazapomenuté"...

O galerii rostlin.

6. září 2009 v 19:15 | Přemek.
Dnes vás zvu do galerie rostlin, jak nám ji pořádá sama příroda. Jde o začátek až konec, konec, co znamená opět začátel.. Nebudu rušit, jen se dívejte.


Tak pomalu přeji dobrou noc přírodo, už se zase těším na ráno...

O cestě do lesa.

8. července 2009 v 19:52 | Přemek.
Vydali jsme se do nejbližšího lesa, ale měl bych spíš napsat k lesu. Je to totiž ten typ porostu, který by ocenila jen spící Šípková Růženka a není prince, který by prosekal cestu. Celý les je obrostený nepropustnými keři a pokud se proderete dovnitř zjistíte, že jdete jen "z bláta do louže".. Ale naštěstí i cesta kolem lesa skýtá něco k vidění, tak zase pár pohledů na naše "sousedy"...



Ve dvouch se to táhne světem (loukou) líp.





Někdy je to fuška se dostat k pochoutce...





Ta fialová by mi také slušela...





Ta díra ve křídle, to je kvůli aerodynamice...





Z pšenice je pěkný výhled..





Ke skoku vždy připraven...





Po fakírském odpočinku, rychle do práce...






Nedostali jste taky chuť?...




Že prý jsem Cyrano z Bergeracu...



Já nemám ze zebrou opravdu nic společného...




Není nad to pořádně se rozkročit...
Aspoň víte, co si o vás myslím...tak mi ukažte taky zadek a utíkejte domů...za svými "krásnými" obrázky v televizi...

O lese.

3. července 2009 v 15:26 | Přemek.
Když se Miloš Zeman odebral do ústraní objímat stromy, mnoho poťouchlých politiků se mu kvůli tomu posmívalo. Ale právě tohle bylo to nejmoudřejší, co mohl udělat. Objímat stromy je jednak nesmírně krásné i posilující a hlavě je to lepší, jak objímat politické podvodníky. Les je naší pastvou pro všechny smysly. Je v něm mohutnost i detail krásy, má léčivou vůni stromů, najdete v něm hebkost mechu za příjemného zpěvu ptáků i chutné plody. Přemek Podlaha by řekl - A máte to zadarmo!..a já dodám - I bez kola štěstí. To štěstí je, alespoň na okamžik se stát součástí lesa. Být při tom, když les dýchá a dýchat s ním. Pěkný víkend.




Jsem po kolena ve vodě...



A dnes už byly i první borůvky.


Hříbky hlídali mraveci...



Hladil mech...



Muchomůrky oblékly puntíkované šaty...


Píchavky se nafukovaly k prasnutí....

A všechno měl pod dohledem krásný brouk...
Tak naschle lese v lese...

O životě na Rmenu.

27. června 2009 v 20:07 | Přemek.
Tak jsme se vypravili v pátek na houby a téměř "houby" jsme našli. Ale potkali jsme krásné Muchomůrky a spostu malých přátel na Rmenu. Snad se vám budou také líbit.






Tak tohle je larva slunéčka sedmitečného a leze za svou oblíbenou potravou...




A tady se už vyhřívá na "pláži"...po obídku..








Koupání v pylu, to jsou lázně...


A na závěr jeden detail "frajera" už z cesty domů - sice bez hub, ale není takovýhle úlovek taky krásný??

O louce.

17. června 2009 v 21:33 | Přemek.
Vybrali jsme se dnes na louku na jahůdky.
A potkali jsme zase tolik "zajímavých a krásných kamarádů". Je to zvláštní, ale dokud jsem si nepořídil digitální fotoaparát, téměř vůbec jsem se nezajímal po čem to vlastně někdy i šlapu. Teprve zvětšeniny tohoto svébytného světa mi ukázaly jeho krásu. My lidé jsme často povrchní, protože nevnímáme své okolí i v jeho detailech. Díváme se totiž rádi jen "z velké výšky" kvůli našemu alibi. Pro vlastní život, nevidíme život druhých. Vždyť všichni přece žijeme na "jedné louce"...
Tak alespoň pár fotek z té dnešní...


























A to jsou mšice, ty jen pro zajímavost... Mravenec, který je pásl se ukryl za stonek. No není to jako ze života..
Na závěr jsme se zase my napásli jahůdkama a šly jsme z té louky na tu "louku" naši...
 
 

Reklama
Reklama