Lepší je jít za sluncem, než za svým stínem.

Přátelé buďte vítáni!

Kultura.

Upozornění na zajímavou výstavu..

19. května 2017 v 14:07
Přátelé, v info centru ve Velehradu (blízko Uherského Hradiště) je pouze už do 11.6. tohoto roku vystavena věrná kopie naprosto unikátní knihy (originál je ve Švédsku) Codex Gigas, známé pod označením "Dáblova bible". Opravdu stojí za to vidět tuhle největší bibli a tuším, že i největší knihu vůbec na světě.. Její váha je 75 kg, ale potěžkat si ji pochopitelně nemůžete.. Známá je hlavně díky vyobrazení ďábla na jedné ze 640 stran. Má tedy 320 listů vyrobených z oslí kůže a bylo na to potřeba 160 kusů oslů.. Kniha vznika u nás na začátku 13. století v klášteře Podlažice u Chrudimi..

Info o výstavě . Jak se rodí večerníčky.

7. března 2016 v 16:31
Pokud by někdo jel do Uherského Hradiště s dětmi, tak může v místním muzeu navštívit výstavu pořádanou s ateliery Zlín o večerničcích, zejména o jednom z nejpopulárnějších "Pat a Mat".. Výstava potrvá do 10.4. tohoto roku, tak si musíte pospíšit..



Další info na - www.slovackemuzeum.cz

O vernisáži v "Blaze"..

2. května 2014 v 18:01 | Přemysl Čech
V březnu mě pozvala kamarádka (tak dlouhodobá, že už se stala mou nepokrevní sestrou..) na vernisáž výtvarných počinů jejich a třech přátel..


A proto, že jsme rodina, tak pozvala i vnuka Horáce s maminkou..

Tak pro ty, co se tam nedostali podívat, pár vzpomínkových fotek se zahájení výstavy..
Na samý začátek vernisáže, jak se sluší a patří po milém uvítání přišla na pořad i uvítací hudební produkce, která se konala v nádherném historickém sálu konzervatoře.. Produkce se ujali - má multimediální sestra a její přátelé.. (máme to v rodině po Cimrmanovi všichni, tak nějak "multi")..
Bohužel jsme koncert neviděli do konce, protože vnuk se tak rozradostnil, až nahlas vykřikoval.. Nebylo to ale kvůli hudbě, ale díky pejskovi, který byl také mezi diváky.. Aby jsme nerušili produkci, raději jsme se vzdálili krmit.. Tedy ne nás, ale Horáce, protože mu vyhládlo.. Naštěstí jsme si výstavu stihli prohlédnout ještě před zahájením, tak kulturní škoda na nás nebyla zase tak veliká..

Nina ladí zahájení... A Horác opatrnost při setkání..

s ježibabou.. Ještě, že je v bezpečné náruči..

Klavír se v duchu ladil na večerní produkci.. Výstavní prostory jsou hodně stísněné ve sklepních prostorech, tak aranžmá vystavených věcí zabírala každý smysluplný prostor..

Pro pozvané bylo nachystáno zdravé pohoštění a chutnalo..

Náladu a kulturní zážitek umocnilo i dobré víno.. Vnuk se cítil značně ošizen.. Ale i koláčem vzal za vděk..

Tady mu trochu zatrnulo, ale ostatní vystavené věci už jej tak moc neděsily..







Na závěr se očima vnuk zapsal do knihy návštěv a duchu si odškrtl první navštívenou vernisáž.. Určitě nebyla poslední..Mrkající

O vernisáži v Praze.

13. prosince 2013 v 14:58 | Přemysl Čech
Tak, jako vidlák z Moravy jsem měl možnost se zúčastnit v Praze moc krásné vernisáže dvou významných pražských výtvarníků na Smíchově v Lidické ulici, v galerii jedné z vystavujících a to malířky a keramičky Evy Janderkové. Tím druhým byl výtvarník a malíř Jan Brabenec, který sice má v Praze atelier, ale galerii ve Vídni. Zajímavostí jeho tvorby je, že maluje na kůži. A ne jen maluje, ale i ryje. Používá vyčiněnou kůži z volů a krav..Smějící se
Protože nejsem znalec umění, nemohu vystavená díla obou umělců nijak odborně komentovat, snad jen laicky, že se mi moc líbila..
A aby jste nebyli ošizení o jejich obrázky, tak přidávám něco fotografií z docela hodně zaplněného zahájení výstavy. To jen na omluvu, že se mi v tom množství lidí v rámci prostoru galerie dost špatně fotilo..
Tož v rámci možností přeji pěkné pokoukáníčko..


Slavnostní zahájení s hudbou a proslovy..














Ještě poslední pohled na tlačenici a jako bonus i pohled na pult galerie..


A důkaz, že i vidláka z Moravy na zahájení výstavy moravští Pražáci pustili..Smějící se

O 13. filmovém Tesáku.

19. září 2011 v 23:17 | Přemysl Čech
Přátelé, tentokrát se vyjímečně nebudu dělat rádobyvtipným, i když srandy jsem si na akci, o které vám chci napsat, užil vrchovatě. Každý rok se v rekreačním středisku TON na Tesáku, který je jinak "základnou" pro milovníky Hostýnských vrchů, koná asi nejmenší filmová škola v Česku, možná i na světě.. Asi i proto má spíš takový ten vlídný rodinný charakter, neboť se tam rok, co rok schází téměř stejná skupina lidí, jen sem tam někdo nemůže, či někdo tam zavítá poprve. A protože už se jedná o 13. ročník, ani není s podivem, že někteří lidé, kteří sem přišli třeba, jako studenti zlínské filmové školy, přijíždí na Tesák už i se svými malými ratolestmi... Letos se to tam dětmi přímo hemžilo. Každý ročník filmového Tesáku je nějak tematický, v minulosti tam byl třeba režiser Krejčík či Juraj Herz..


Tento ročník byl věnovaný hlavně filmovým láskám filmového historika, scénaristy a publicisty PhDr. Pavla Taussiga, který uváděl české filmy na točené za protektorátu i hovořil o osudech herců a filmařů. Dále tu mimo jiné byla přítomná na besedách i režiserka Simona Oktábcová a historička Mgr. Gabriela Šarochová - Nováková. Musím říct, že pan Taussig se ukázal i jako skvělý bavič, i když tématika byla proti jiným ročníkům poněkud vážnější.. A tak v rámci debaty třeba vzešel nápad, že tak jak byly dřív filmové festivaly pracujících, mohl by těď vzniknout festival nepracujících umístěný do některého města ve Šluknovkém výběžku...

Pan Pavel Taussig besedující...

..Podepisující svou knihu "Maminky slavných".. Úplně vlevo paní režiserka Simona Oktábcová..

Taky se po projekcích v sobotu večer zpívalo a hlasivky se léčily preventivně burčákem...

Mimochodem, velmi se mi líbil na přehlídce jeden z uvedených poválečných filmů a je škoda, že je tak málo známý. Myslím, že to je, z mého hlediska nejlépe zpracovaný film o "propadání se do alkoholu.." Jmenuje se - Dnes naposled. Zahráli si v něm tak skvělí herci, jako třeba Vladimír Menšík, Zdeněk Štěpánek, Vladimír Ráž, Ľuděk Munzar, Vladimír Brodský, František Smolík, Jiří Sovák a mnozí další. Film natočil v r.1958 Martin Frič. Opravdu je výtečný a stojí za to vidět.


A že "naší takřka rodinné" filmové škole roste nová generace, o tom je poslední snímek.


Nemá cenu, abych se rozepisoval o všech filmech a zajímavostech z tohoto, či předchozích ročníků, pokud by měl však někdo zájem o bližší informace, či o kontakt, budu se snažit vyhovět.

Tak sbohem 13. ročníku, už se teď těším se všemi, co se letos zúčastnili na ten další 14.ročník.

O tom, že 1 + 1 nejsou někdy 2, ale zase 1 + 1...

16. září 2010 v 16:04 | Přemek.
Obě to byly zpěvačky mého mládí, ta jedna s velmi milým, až podbízivým hlasem a ta druhá s takovým temně zastřeným a zajímavým. Moji kamarádi většinou šíleli po té první, po tom hezkém blonďatém stvoření, ale mě učarovala právě ta druhá. Jak už asi chápete, řeč je o Heleně Vondráčkové a Martě Kubišové. Ony už i v dobách svého mládí vypadaly, jako dva protiklady a při tom jim to tak krásně ladilo. Ale v člověku je vždy něco, co je zasunuto, co není na první pohled vidět.. Dokud je všechno, jak má být, tak se tomu nechce ven, ale jak se situace změní, začínají se vybarvovat protiklady..
A tak po normalizaci v 7O létech se jejich cesty rozdělily. Zatím co jedna si mohla dál užívat světla ramp a bohatých výdělků, tak ta druhá pro svou lidskou zásadovost si už ani neškrtla a finančně spíš živořila. Tenkrát, když zakázali Martě Kubišové zpívat, zakoupil jsem si všechny desky, co z nepořádku těch kulturních inkvizitorů zůstaly v regále obchodního domu Rozkvět.. Tak jsem mohl její písničky poslouchat až do toho listopadu.
A pak, když přišla ta její velká chvíle a mohla začít znovu naplno zpívat, tak zase s tím nádherným hlasem přišel především vlídný člověk, který ani trochu nevyužil toho, že byl tím minulým režimem obraný o kus svého života. A zatím, co jiní, co zpívat mohli a mluvili o tom, jak byli perzekuovaní, ona nikdy nepodlehla ublíženeckým náladám a taky nezačala žít pro výrobu popularity a peněz, jako ta její bývalá kamarádka. Po stránce písniček zůstala vzácná a spíš se věnovala záchraně domácích zvířat...
Rozhodnutí paní Vondráčkové žalovat Martu Kubišovou je tak nepochopitelné až schizofréní, že by se mělo zapsat do dějin psychiatrie.
Pro jednou soud rozhodl správně. Není přece možné, aby tak často, jak je u nás zvykem, vítězila chamtivost. A já osobně jsem rád, že už kdysi v mládí jsem se v těch dvou nespletl. V jejich případě se určitě 1 + 1 = 1 + 1 a ne 2. To je matematika života.

O narození na třech místech.

9. listopadu 2009 v 18:45 | Přemek.
Nevím, zda o tom víte, ale z minulosti do současnosti se nám táhne jedna tajemná kuriozita... Uherský Brod, Nivnice a Komňa se přetahují o to, kde se vlastně narodil J.A.Komenský. Obec Komňa se chlubí tím, že rodina Komenských je vlastně po Komni pojmenovaná a tudíž se tam i musel narodit. Postavila mu proto i pomník.



Nivnice přímo ví ve kterém domě se u nich Komenský narodil...





To v Uherském Brodě, neví o žádném domě, ani se Komenský po Brodě nejmenuje, zato údaje z historických pramenů dokládají, že se nejpravděpodobněji narodil zde. V zámecké budově vybudovalo muzem tohoto světového velikána. Město s muzeem pořádá nejrůznější akce a doslova Komenským žije.

Pomník a vhod do "zámeckého" muzea.

Z expozice - knihovna.

Do téhle třídy už asi těžko někdo usedne..


Tak nevím, asi to už nikdo nezjistí, kde se Komenský narodil, jedině, že by se nějaký spiritista na to Ámose zeptal. Ale myslím, že místo narození není tak důležité, jako to v co Komenský věřil a v co usiloval. Chtěl zlepšit evolučně lidstvo výchovou vedenou účině od nejútlejšího věku. Bohužel jeho krásná myšlenka je asi v současném světě nerealizovatelná.. Ne ani tak proto, že by selhávaly školy, myslím, že Komenského myšlenku hlavně málo naplňují rodiče. Ale ani ti nejsou tak úplně na vině..
Vždyť často chodí vystresovaní z práce a neustále žijí ve strachu ze ztráty práce. Jiní zase pracují dobrovolně i dvanáct hodin denně. A tak co nejvíce dětem schází, je čas rodičů. A s tím bohužel Komenský ve svých snech po nápravě lidstva výchovou, tak nějak tenkrát nepočítal..
A pak, o kolik by se prodalo méně piva, vína...kdyby se někteří otcové a poslední dobou i matky více věnovali dětem. Jenže to by zase stát vybral méně peněz na daních a tudíž i na školy.. Je to začarovaný kruh a Komenský nám už víc neporadí..

O historkách.

11. srpna 2009 v 17:39 | Přemek.
Za celý život člověk vyslechne spoustu "zaručených" historek, většina je jich už po lidové úpravě během přenosu, ale jsou i historky, které aktéři vyprávějí s tím, že se staly právě jim, nebo někomu blízkému. Když tu story pak slyšíte od pátého člověka, nezbývá, než konstatovat, že jsme tu všichni asi jedna velká rodina sedmilhářů, ale je to taková ta neškodná lež za účelem zřejmě větší zábavnosti či zaručenosti historky. Úplným prototypem se stala historka o budlikách... Pro ty mladší ji zopakuji, ti starší ji budou asi znát. Vyprávělo mi ji několik lidí a pak ji dokonce vyprávěl jeden herec, že se to stalo jeho kolegovi.
Situace - doba pár let před listopadem, pánové nosí trenýrky podobné si jako vejce vejci a rodiny vyráží na výlety převážně se škodovkami v barvách trenýrek... Lampasy má jen VB..
Pani xx jde v autokempu nakoupit rohlíky k snídani a když se vrací záplavou stanů a škodovek vidí manžela jen v trenýrkách, ohmutého nad autem. Trenýrky byly vzdušným prádlem, ale měli jednu necnost, špatně chránily "měšec na spermie".. I její manžel v tom ohnutí s ním právě hrál "loutkové divadlo"...
Manželce se zaleskl na očích zlověstný úsměv a se slovy - "budliky, budliky, neseme vám rohlíky", poškrabala od spodu to, co tak provokativně na ni koukalo.. Jenže pak se nestačila divit a zrudla do barvy spartakiádních trenclí.. Když se její manžel otočil, už to nebyl on, ale docela jiný a hlavně cizí pán...u cizího auta...

A pak tu mám dva ještě dávnější černé příběhy ze Starého Brna - jinak "oltecu", které se "zaručeně staly" známým..
Jeden pán chodil do hospody pouze dvakrát měsíčně a to po záloze a po výplatě. Jak už se to někdy stává, slinu měl vždy větší, jak výplatu a tak domů nosil jen prázdné kapsy. Manželka časem řekla - dost, ještě jednou a jdu od tebe. Pán to nebyl zlý a život bez své ženy si ani nedovedl představit, ale ta mrcha slina tak dotírala, až podlehl zase. Doma dostal strach, že až to manželka zjistí, tak opravdu sbalí kufry.. Přemýšlel jak z toho ven a nenapadlo ho nic lepšího, jako v ní vzbudit lítost. Našel provaz a naaranžoval se na kliku, jako oběšenec. Když přišla žena ještě vyplázl jazyk, aby to bylo věrohodnější..
Manželka vešla do bytu, uviděla ho, a s mohutným výkřikem z úleku letěla hledat pomoc... Nezavřených dveří využila vlezlá sousedka a vešla se podívat co se stalo. Když uviděla oběšence, zareagovala hnusně... Začala prohrabovat šuplíky a hledat peníze. Prý.. Už to nikdo nezjistí, protože to tvrdil jen domělý oběšenec. Prý ho ta zlodějka tak vztekla, že ji kopl do zadku, no a ta z úleku dostala infarkt...Ale kdo ví, třeba se jen zvědavě rozhlížela...
Ten další zaručený příběh je ze stavby. Zedník spadl z lešení z velké výšky a prakticky nic se mu, až na pár šrámů, nestalo. Napadlo ho, to své druhé narození oslavit. Pozval kamarády a rozjeli "pařbu".. Oslavenec se v radostném i pivním opojení pohupoval na židli. Ta mu však náhle podjela, spadl na hranu a na místě byl mrtvý..
No jak se říká - pořád se něco děje.
 
 

Reklama

Rubriky