Lepší je jít za sluncem, než za svým stínem.

Přátelé buďte vítáni!

Kdo jsme...

O tunelech.

11. listopadu 2010 v 8:14 | Přemek

Dnes bych se rád pokusil psát o tunelech, ale ne o těch, co Česko "darovalo" světu, ale tunelech, které nás provází našim životem. Myslím si, že každý člověk minimálně jednou si projde svým tunelem a to když odchází po smrti za svým Bohem, ať už v něj věří, či nevěří, protože nikdo neodejde nikdy úplně, minimálně zůstává v našich srdcích a zůstává vždy po něm jedinečná informace. Ať už pro prázdno, či pro Boha, nebo jak věřím já, pro antihmotu, na tom vůbec nesejde, ta informace tu je a není hmotné síly, která by ji zničila... Je to zároveň i ta informace o tunelech, kterými jsme prošli, o tunelech do kterých právě vcházíme, i o těch v kterých se zrovna nalézáme. Je to informace o tunelech v nás a jak jsme si s nimi poradili, jak jsme je porazili, či jak jsme v nich prohráli kus svého života. Pokud člověk vezme toto místo, jako výraz smutku a beznaděje, může tam ztratit i sám sebe, jako se to kdysi stalo málem i mně. A vzácně se stane, že v tunelu vám někdo podá ruku. Ono není ostudou se do tunelu dostat, stává se to v životě běžně, že třeba těžce onemocníme, někoho milovaného ztratíme, můžeme přijít o práci, dostat se do nouze, někdo nás zklame, je toho prostě hodně, co nás může zasáhnout. Nejdůležitější je vždycky vědět, že ta ruka, které se můžeme chytit, nečeká téměř nikdy v tom tunelu, ale na jeho konci a že člověk se nesmí nikdy vzdávat naděje na to světýlko, co na konci znamená nějaký nový začátek, protože když projdete tunelem, čeká vás vždycky něco nového a může to být i daleko krásnější, jako to původní, může to být stejné i trochu horší, ale takový je život a není tak důležité, co nám dal, ale to, jak jsme to využili a prožili.

Tunely.

Zpočátku každý tunel je jaksi rozplizlý, někdy bez toho světýlka a někdy je to světýlko jen, jako by snové... Ale, když se nezastavíme a jdeme k němu, tak se zjasní..

Tunely.

A jak se blížíme ke konci, začínáme vidět i obrysy budoucí krajiny našeho života...

Tunely.

A ta nová krajina může být vlídná a poutavá..

Krajina.

Teprve v ní ale pochopíme, že jsme se ocitli, tam odkud jsme vyšli, protože naše tunely nás nevedou do jiných světů, jen do jiných možností. Pak se ohlédneme po tom našem tunelu a najednou vidíme, že z něj vytéká čistá voda na znamení toho, že jsme to zvládli, že náš život neztratil svůj smysl..

Tunely.

A v té chvíli pochopíme, že i ten tunel měl své barvy a ty se uložily do nás, jako jedno ze zrníček víry, že život má cenu jen tehdy, když se žije navzdory všem tunelům, které nám postaví do cesty.

Tunely.


Aby až jednou, až změní svou barvu...

Tunely.

a povede do..."nebe"..

Nebe
odcházeli jsme s pocitem, že ten náš život nebyl jedním velkým tunelem, ale barevnou, poutavou a vlídnou krajinou.

O tom, jak vznikají úředníci.

4. listopadu 2010 v 16:27 | Přemek


Přátelé, úředníkem se člověk nenarodí, jako produktivní se však narodíme všichni, i když to, co produkujeme do plenek, není zrovna vábným produktem, ale je tu ta možnost ekologické likvidace.
To úředníci "trafikanti" často produkují něco podobného, nevábného i přímo obtěžujícího svým virtuálním pachem. A co je nejhorší, tento produkt nezlikvidujete nikdy a musíte se s ním doslova poprat, i když jde o blbost na entou. A jak nám tedy tito úředníci vznikají? Jejich největší líhní (přímo umělou) je Praha, ale pozor, většina těchno "novoúředníků" se rekrutuje z mimopražských oblastí a tak je mezi nimi pravověrných Pražáků stále méně. Může za to přirozená lenost původního obyvatelstva dělat nudnou a na hlavní město méně placenou práci. To třeba daleko chudší a skromější Moraváci jsou tak hodně pracovití, že bohužel, když se dostanou i ke skromnému byrokratickému "lizu", stávají se pro společnost nebezpeční.
Když už víme, odkud se nám úředníci berou, tak si řekněme na jaká místa přichází.
To třeba nová vláda učiní z Tondy Vopršálka ministra pro kde, co, a ten po nástupu do zaměstnání zjistí, že má na úřadě tolik nudících se "pracantů", že se rozhodne vytvořit komisi pro snížení stavu byrokracie a pozve svého kamaráda, kterému pochopitelně důvěřuje, protože je třeba taky od Ostravy, aby tu komisi vedl. Ten samosebou tam potřebuje lidi, kterým může i on důvěřovat a tak nám třeba ta Ostrava vyšle na pomoc Praze proti bujení administrativy skupinu lidí, jejíž jedinou kvalifikací je loajalita. Když se tito lidé v Praze dobře rozhlédnou a zjistí, že pověst nelže a v Praze je opravdu blaze, pochopí, že jakmile odvedou práci, příjdou o tu práci i oni sami taky. A proto pod záminkou, že na daný problém potřebují nějakého experta, udělají výběrové řízení a čas mezi tím uhání, jako zběsilý.. Řízení se může táhnout a nakonec v něm uspějí náhodně další kamarádi a mezi tím se téměř zapomene mezi lidem, proč ta komise vlastně vznikla. Zato samotná komise, aby se nedostala do nějakého morálního střetu z rozporu, že vlastně nic nedělá, si najde díky své fantazii a pudu sebezáchovy svou pracovní parketu. Rozhodne se produkovat různé tabulky, většinou statistického charakteru a začne jimi "obšťastňovat" jiné úředníky a ti protože tu práci přestávají zvládat dostávají na pomoc nové "bílé límečky"... Tak to jde až do dalších voleb, nastoupí nový ministr, třeba z Pardubic a zjistí, že tam má nějak moc přelidněno a pověří nějakého "perníkového" kamaráda, aby vedl komisi, pro snížení byrokracie na ministerstvu.. Pokračování je podobné, jen s tím rozdílem, že nová komise nutně musí získat i novou budovu...
Přátelé, byrokracie v českých podmínkách je naprosto kontinuální proces, který snižuje nezaměstnanost hlavně v Praze a jen díky tomu je tam vlastně i blaze. A blaze hlavně nám pracovitým Moravákům a tak očekávám, zda se třeba univerzita ve Zlíně neujme nového studijního oboru -
" Snižování nezaměstnanosti v Praze"... Vždyť na novém úřadě bude potřeba i obslužného personálu, jako uklizeček, vrátných, sekretářek, asistentek a podobně a to by byly dobře placená místa pro rodilé Pražáky.
Jak sami vidíte, nezbývá mi nic jineho, než konstatovat, že snižování byrokracie je jediné poznané a přinejmenším v českých podmínkách i prokázané, perpetum mobile na světě.

O Badoo naivitě.

4. srpna 2010 v 9:41 | Přemek.
Kdysi před rokem mi od něčeho neznámého, co si říkalo Badoo, přišlo oznámení, že mi tam můj známý, či známá zanechala vzkaz a další dvě neznámé osoby si chtějí se mnou psát, neodolal jsem. Jsa nalákán na tu známou osobu i krasavici přímo vesmírnou, co chce mít se mnou Badoo korenspodenci, nakoukl jsem do toho zákoutí netu a zjistil hned, že se jedná o podvod a mou demenci. Někdo jen prostě "vytuneloval" člověka z rozšířené sociální sítě, k tomu přidal vábničku tajemna a byl jsem lapen. Od té doby mi stále to "milé a laskavé" Badoo posílá zprávy tohoto charakteru.

3 lidé na Badoo na tebe čeká a chtějí si s tebou popovídat!

3 lidé si s tebou chtějí povídat:

Zkontroluj to!


Odkaz nefunguje? Zkopíruj následující odkaz do okna svého prohlížeče:
http://badoo.com/access.phtml?UID=145514757&secret=Ev6HCToysG&g=29


Tento email je součástí procesu doručování zpráv a komentářů v systému. Pokud se ti nelíbí, co ti bylo posláno, tento email jednoduše ignoruj.

Dobře se bav!
Badoo team



Nakonec musím být rád, že už i v Badoo jsou "OPEN" a rovnou mi radí, že pokud se mi nelíbí, to co mi zasílají, ať to jednoduše ignoruji. Pomalu se ze mě stává netový ignorant, protože to není jen Badoo, ale Netlog a jiné sítě, co lákají na vykradená data. Děsím se toho, až mimo ty alespoň OPEN sítě, na netu rozhodí pořádné sítě, třeba na peníze důchodců, podvodníci většího kalibru.
A mohou začít třeba u těch, co zjevně dávají všanc veřejně své pocity a poměrně důvěrné informace. Stačí se podívat třeba v Seznamu na Lidech, co všechno lidé o sobě dokáží veřejně napsat. Zmanipulovat takové lidi až k vypumpování jejich úspor na dálku se bude jistě jevit, jako lákavě beztrestné. Ale nemusí jít vždy jen o peníze. Ještě horší jsou různí "úchylkoví" lidé a pro ně to tam musí být přímo zlatý důl. Lidé by měli být opatrnější a citlivěji zacházet s daty a to nejen o sobě, ale i o svých známých a rodině. Měli by ponechat to "OPEN" Badoo a podomným vlezprdelkům v síti.

O nabídkách, které se opravdu nedají "odmítnout".

26. června 2010 v 19:17 | Přemek.
Přátelé, dnes odpoledne jsem se opravdu pobavil.
Nejprve mě na autobusové zastávce oslovila asi 35 letá žena a po krátkém prologu mě zaskočila otázkou přímo na tělo, jestli s někým žiji. V první chvíli se mi chtělo odpovědět, že ano...že s Frantou, ale nakonec mou rádoby vtipnostm přebila zvědavost a tak jsem po pravdě řekl, že s nikým. Hned si chtěla se mnou vyměnit číslo na mobilním telefonu, ale včas jsem ji zarazil slovy, že jsem přece úplně jiná věková kategorie. Podívala se na mě a řekla - no máte tak o deset víc jak já, tak 45. Říkám ji, vy jste si dnes zapoměla brýle, mám mnohem víc... Potom po pár letech přidávala, až jsem ji raději řekl skutečný věk a ona jako kdybych ji balil já mi pověděla - tak to by jste měl hodně mladou přítelkyni... Nakonec z ní vylezlo, že se musí odstěhovat od přítele, protože ji tam nechce jeho matka...paní je asi pěkné éro.
Pak příjdu domů, otevřu emailovou poštu a koukám, že mi píše nějaká nová láska až z Keni.
Přátelé, ještě mladší, určitě i ještě krásnější... a to telefoní číslo mi rovnou dala, abych ji mohl zavolat. No nemám já to dnes štěstí na baby...
Ten dopis stojí za přečtení a je dost možné, že došel i někomu z vás. Ale pro ty, co tolik "štěstí", neměli jej nabízím k přečtení...







Můj nejdražší.

Píši tento mail vám slzy a smutek z mého srdce. S úctou, důvěry a lidskosti, apeluji na vás, abyste výkon trochu trpělivosti a přečíst přes můj dopis se cítím docela v bezpečí zabývající se vám v tomto důležitém podnikání s prošel váš profil pozoruhodné, poctivě píši tento email, aby vám s bolestí
, slzy smutek z mého srdce, budu opravdu rád, že dobrý vztah s vámi a mám zvláštní důvod, proč jsem se rozhodl Vás kontaktovat. Rozhodla jsem se Vás kontaktovat kvůli naléhavosti mé situaci.

Mé jméno je Miss ULIA Kipkalya Kones, a já jsem z Keni ve východní Africe. Světlo v pleti, jediné (nikdy ženatý), ale v současné době jsem s bydlištěm tady v Dakar Senegal uprchlickém táboře. Můj otec pozdě Dr Kipkalya Kones byl bývalý keňský ministr silnici. On a náměstek ministra vnitra Lorna Laboso bylo na palubě Cessna 210, který byl v čele se Kericho a havaroval v odlehlé oblasti zvané Kajong'a, v západní Keni. Letadlo havarovalo v úterý 10. června 2008.
Můžete si přečíst více o srážce prostřednictvím níže stránce:
http://edition.cnn.com/2008/WORLD/africa/06/10/kenya.crash/index.html

Po pohřbu mého otce, mé nevlastní strýc a spikl a prodal mého otce majetku italské Vyslání který oni rozdělili peníze mezi sebou a žít nic pro mě. Jeden věřící rána, otevřel jsem otce aktovku a zjistil, že dokumenty, které mu byly uloženy velké množství peněz v jedné bance ve Skotsku s mým jménem jako nejbližší příbuzný, protože když byl naživu, že uloží určité množství peněz v předních bank v Evropě, které využil mé jméno jako nejbližší příbuzný. Dotyčná částka je $ 3,8 (tři miliony osm set tisíc dolarů).

Informoval jsem banku o uplatnění této peníze a jediné, co řekli mi je hledat zahraničního partnera, který mi bude asistovat při přenosu kvůli mé postavení uprchlíka zde v Senegalu. Oni také mi řekl, že mé zesnulého otce instrukcí pro banku je to, že peníze by pouze uvolnění ke mně, když jsem ženatý, nebo předloží správce, který mi pomůže a investovat peníze v zahraničí. Já jsem při hledání čestný a spolehlivý, kdo mi pomůže a stojí jako můj správce, takže jsem se dostaví do banky pro převod peněz na svůj bankovní účet v zahraničí. Rozhodl jsem se vás kontaktovat a po svých modlitbách a věřím, že nebudete zradit svou důvěru.
Ale spíše mě jako vlastní sestra, nebo můžeme vdát okamžitě jsem přijel do vaší země.

Můj nejdražší, co je velmi špatné pro mě tady v uprchlickém táboře, kde žiji dodnes. Lidé umírají tu den co den z důvodu nedostatku potravin a špatné lékařské ošetření. Dokonce i jeden z nás zemřel včera v noci a byl pohřben dnes. Bojím se toho, co jsem viděl zde. Nevím, kdo to bude jí zase zítra. Byl jsem první rok student v univerzitní studium práva, než ošklivý incident, který zabil moji rodiče, že mě v této strašlivé místo, kde jsem se ocitl patolízal. Toto místo je jako vězení, protože my jsme pouze povoleno chodit v pondělí av pátek v týdnu, jak je uvedeno Organizací spojených národů pravidla a nařízení tady v Senegalu. Je to jen jako jeden pobyt ve vězení, a doufám, že s bohy milosti přijdu sem brzy.
n tohoto uprchlíka jsme pouze povoleno chodit dvakrát v týdnu.

Její stejně jako jeden pobyt ve vězení, a doufám, že s bohy milosti přijdu sem brzy. Nemám žádné příbuzné nyní komu můžu jít. Jediná osoba, mám teď je Rev Chris Johnson, který je pastor z (Kristus pro všechny církve), zde v uprchlických byl velmi příjemné pro mě, protože jsem sem přišel, ale nejsem s ním žijí spíše Odjíždím
Ubytovna pro ženy, protože mají dvě ubytovny uprchlíka jedna pro muže, druhá pro ženy.

Prosím, chci, abys mi zavolat s našimi pastýři číslo Telefon (+221-762-977-721), pokud zavoláte, řekněte mu, že chcete mluvit se mnou pošle pro mě v hostelu, aby přišli a odpovídat na vaše volání. Jako uprchlík tady nemám žádné právo nebo výsada na jakoukoli věc, ať už je to peníze, nebo co, protože to je proti zákonu této země.
Chci se vrátit do mého studia, protože jsem jen navštěvoval můj první rok před tragickou událost, která vedla k mému je v této situaci nyní došlo

Přestože Možná se divíte, proč jsem tak brzy odhalil sám na vás bez vás vědí, tak jsem se říct, že moje mysl mě přesvědčila, že byste mohla být pravda, osoba, aby mi pomohl. Víc, budu rád prozradit hodně na vás, jestli mi můžeš pomoci přesídlit do vaší země, protože moje nevlastní matka má hrozit zavraždit mě a to je důvod, proč jsem zastavit mé studium a utéct, než jsem se konečně ocitl v Organizaci spojených národů tábor
tady v Senegal, kde žiji nyní.

Můžete také pomůže mi na místě peníze v ziskovější činnosti podniku ve vaší zemi. Nicméně, pomůžete doporučil, Nice University ve své zemi tak, že mohu dokončit své studium. Je to můj záměr kompenzovat vám 20% z celkového počtu peníze na vaše služby a zůstatek musí být můj kapitál ve vašem zařízení. Jakmile jsem obdržíme pozitivní odpověď projevení zájmu dám to do akce ihned. S ohledem na výše uvedené.
I ocení naléhavou zprávu s oznámením, schopnost a ochota zvládnout tuto transakci upřímně.

Čekám na váš naléhavý í (Senega uprchlický tábor) Děkuji Bohu za život Rev jak byl užitečný pro mě, protože jsem se stal těsně k němu po jeho vizitaci na kliniku, když jsem byl nemocný v camp.He pomáhá mi v několika způsoby odesílání e-mailů od jeho kanceláře . Mám doklady pro tvrzení.

S pozdravem
ULIA Kipkalya.




Takže, kdyby někdo (si) chtěl pomoct (od peněz), dávám to volně k dispozici a nebojte se, bude milovat i vás...

O tom kam, do nebíčka nebo do peklíčka?

7. května 2010 v 21:02 | Přemek.

Přátelé zvolil jsem rubriku "cestování", protože i my všichni vlastně cestujeme celý život svým životem.
Snad každý z nás si přeje být pro druhé sluníčkem a mít sluníčka kolem sebe, ale občas máme pocit, že jsou to pouze sny, co se nám zdály v noci a při tom je to na nás, co si sami vybereme, zda ty sny či nesnovou skutečnost.
Člověk nemůže žít pomalu, protože nám život uteče strašně rychle. Paradoxem je, že stačit tempu života není v tom pořád někam utíkat a za něčím se štvát, ale naopak, je o tom zastavit se tam, kde to za to stojí. Jen proběhnout pro "nedostatek" času kolem místa, události či člověka je právě o té pomalosti, o té neschopnosti rychle se rozhodnout. Vždyť často na jediné vteřině může záviset celý život. Je to jak v autě, když nešlápnete včas na brzdu.
Jindy zase vjedeme na slepou kolej a stále se snažíte marně pokračovat dál. Ale ta slepá kolej nikam nevede a život jako vlak uhání dál. Ze slepé koleje se dá pouze vrátit na tu správnou.

Jako děti, ještě s těmi čistými a krásnými sny, pro které čas teprve tikal, dokázaly jsme se radovat intenzivněji, protože jsme ještě nevěděly, že ty sny se mění časem v prostou i tvrdou realitu. Ale pokud si zachováme v sobě kosek té dětské duše, dokážeme si vytvořit z každé té reality, alespoň kousíček splněného snu.
Vzpomínáte, jak jsme měli Sluníčko sedmitečné na prstu a ptali jsme se - "Do nebíčka nebo do peklíčka.."



Ale sluníček jsme měli vždycky v zásobě víc...třeba..



nebo...


Jooo, vyhřívat se na sluníčku to je "bago"...


A prozáření...sluncem...


A mlsat přímo ve sluníčku....

Život se s námi opravdu nemazlí, ale my se můžeme mazlit s ním. Je náš a podle toho s ním musíme zacházet.
A tak nejhorší, co nás může jednou potkat je zjištění, že jsme si nedokázali udělat čas na život.

Tak kampak poletíme - "Do nebíčka nebo do peklíčka??"

????????????

O "vlnách" a pupenech.

28. března 2010 v 19:11 | Přemek.
Asi se vám bude zdát, že jsem vybral jakýsi nesourodý název, ale pokusím se vás přesvědčit a to i za pomoci redakce mých novin Jerevan, že tomu tak není.
Včera, když jsem přemýšlel o tom, jak začít tento blog, protože konec byl už v mé hlavě hotový, napsala mi kamarádka ve zprávě mimo jiné, že musí ještě něco probrat s dcerou, nestačil jsem ani zareagovat a za osm minut došla další zpráva, že je hrozně ospalá a jde spát... Jedna zpráva zdánlivě popírá tu druhou, ale to si myslíme jen my muži, protože na rozdíl od žen myslíme dost konzervativně... Já těmto zprávám, co ženy vysílají do svého okolí..., že jednou je to třeba ano a za chvilku, to stejné už zase ne, tak tomu, já říkám "vlny". Kdysi mi jedna paní tvrdila, že by nikdy nevleza do "sekáče", protože by se jí ošklivilo nosit něco po někom a druhý den mi z bezelstným výrazem vyprávěla, jaký si tam koupila krásný "hadřík"... Když jsem na to téma s jednou debatoval, proč tak často mění na věci názory, odpověděla mi, že všechno se neustále vyvíjí, tak je schopna uznat, že se mýlila a pragmaticky se přihlásí k tomu, co zavrhovala neboť není taková konzerva, jako třeba já.
Pánové, když vás manželka nechce někam pustit, ještě to nic nezamená, za pět minut vyšle další "vlnu" a v ní vás tam pustí a nebo taky třeba vás opustí, záleží, co ji bude připadat momentálně lepší...
Berte to tak, že i ženy to mají s námi hrozně těžké.. Ony třeba vůbec nechápou, že koníčky, jako třeba hospoda, fotbal, gaučink a jiné, které jsme milovali před svatbou, milujeme i po ní...A věci, co jsme nesnášeli, tak ty také dál hrdě nesnášíme...Neměníme své zvyky, to raději už změníme "osoby a odsazení"...
Abych se dopátral toho, co je vlastně lepší, zda to "vlnění" žen, či skoro "apatická" hladina od mužů, pověřil jsem redakci svých novin Jerevan, aby přišla s nějakým smysluplným řešením tohoto letitého sporu. A to by nebyl Jerevan, aby na to nedošel a to díky elegantní empirické dedukci založené na pozorování pupenů...
Přátelé, je to premiéra, nikdo to už po nás nemůže líp vyřešit.
Vemte si teď na jaře pupeny stromů či keřů.. Představte si, že by se rozhodly udělat "vlnu" a letos nerašit, až příští rok... Co by se tak asi stalo... Strom, či keř by byl jako uschlý vykopán a tak by už nevyrašil nikdy. V kozervativním mužském pojetí udělá to stejné, co loni a vyraší. Z toho plyne, že příroda fandí klidné a vypočítatelné hladině a ne žádným "vlnám"... Pánové můžeme být opět na sebe pyšní.
A nyní fotodokumentace ke zjištěným věcem. Redakce dovoluje všem potřebným mužům si ji zcela zdarma stáhnout do počítače, pro podporu svých argumentů v boji proti domácím "vlnám"..



Prosím, kaštan raší...konzervativně..



Kočičky kvetou a nedělají vlny...




Zlatice se chystá ke květu a ani ona nechystá žádné změny...




I angrešt se drží tradice...




Ale co to, že by nakonec přece jen první "vlna" v přírodě... Ale to samosebou ne. Přátelé tady se jedná o pupeny švestky, ony si jen kapku natáhly svůj spánek protože mají zrovna moc krásný sen...
A víte o čem se jim zdá??? No tak kouknite....



Tak o tom se zdá nejen pupenům švestek, ale i "konzervám"...

O černé kronice.

18. března 2010 v 10:19
Dnes jsem po delší době zhlédl poslední raní zprávy na Nově a připomělo mi to jejich slogan, že začínat s Novou se vyplatí... Tak tedy nevím, jak to na téhle televizní stanici myslí doopravdy. Na dvě zprávy z černé kroniky připadla jedna zpráva normální. Opravdu optimistický začátek dne. Ale asi na Nově vědí, co lidi baví sledovat... Potom je to, ale smutný obrázek o nás všech. Komerční televize by přece nikdy dlouhodobě nevysílala to, co by nebylo "radostně" konzumováno. Je mi jasné, že to není problém jen naší země, i když ten povahový rys podle toho známého - chcípla mi slepice, ať chcípne i sousedovi, lecos o nás naznačuje.
Setkal jsem se v životě s lidmi, kteří noviny začínali zásadně čist od černé kroniky. Nebylo to z žádné morbidní úchylky, jen tak prostě čerpali "optimizmus" pro svůj den, ve smyslu - někdo je na tom ještě hůř.
Poznal jsem i jednu ženu, která naopak, ani náhodou, o černou kroniku očima nezavadila a když na televizi se vysílal nějaký záběr, ať už z havárie či zemětřesení, okamžitě přepínala na jinou stanici s poznámkou, že si ta neštěstí nehodlá programovat do duše. Podle mě, i tohle je svým způsobem extrém, ale daleko víc pro mě pochopitelný. Osobně černou kroniku vůbec nevyhledávám. Ale v přijatelné míře ani nezavrhuji. Někdy může působit výchovně a někdy může napomoci k solidaritě.
Ale začínat černě tak krásný jarní den, jako je dnes, Novo??? To se fakt nevyplatí.

O "učitelích a učitelkách"

26. ledna 2010 v 19:11
Opravdu nechci dnes psát o škole, když tak o škole života. V každém z nás je kousek Komenského i Makarenka a učení neprobíhá určitě, jen ve školních lavicích, ale i kdekoliv v prostoru našeho života.
Tak třeba na vojně jsme se při odpalování nálože málem naučili i létat, neboť jeden student "aktivoval" výbušninu a zbývalo deset vteřin do výbuchu. Myslím, že jsme všichni tenkrát pokořili světový rekord v běhu na sto metrů. Když po tom tento stejný student při ostrých střelbách dávkami samopalem se chtěl velícího důstojníka něco zeptat bez toho, že by pustil prst z kohoutku a všichni jsme se doslova vsákli do mokré země, neb kulky nám létali jen pár cm nad vystouplým zadkem, tak teprve pak si zajistil onen student modrou knížku.
Když jsem byl s dcerou v Chorvatsku na zasloužené propršené dovolené, oslovil mě jeden pán - "Ale sluší vám to s vaší paní".. Vyvrátil jsem oči až na měsíc a uklidnil ho, že je to dcera. Ale asi jsem měl setrvat v tom bludu, protože se s námi začal bratřit a machřit. No bratřil se se mnou a machřil před dcerou..doslova ji balil před mýma očima, ještě štěsti, že dcera byla vždy na rozumu. Mimo jiné nám vyprávěl, že je šťastně rozvedený s učitelkou.. Říkal, to už se nedalo vydržed - u semaforu - "Franto už svítí oranžový panáček, stůj a ustup od té silnice. Vidíš, už je červený panáček. Připrav se, brzo bude zelený panáček. Už je zelený panáček, Franto běž! FRANTO TY JSI SE NEROZHLÉDL!!!.... Zvláště líčení, jak si vařil vajíčka pod dohledem manželky, měl už dobře nacvičené. Všechny ty pokyny kolem plynu, bezpečnosti práce. No nakonec nechtíc ty vařící vejce z nervozity převrhl na ty své a horká voda mu znemožnila na čas radovánky, to už byla ta poslední kapka a rozvedl se. No k jeho cti musím říct, tedy doufám, že tuto historku tenkrát dceři nepovídal..
Měli jsme souseda, typ Makarenka, vychovával děti kolektívní prací. Často ta práce byla dost nesmyslná, ale nakonec, kdo pracuje, nezlobí. Třeba, když sklidili kukuřici, děti vyfasovaly sekerky a musely stonky kukuřic naštípat na přesně stejně dlouhá "polínka". Ty pak svázaly do otýpek. A protože soused si vše vyráběl sám, tak i eletrický bojler měl už několik roků rozdělaný v dílně a provizorně tak celý rok vodu na koupání ohřívali topením třeba té kukuřice ve směsi s odpadky. Divím se, že ve vesnici za celou dobu nebyl vyhlášený ani jediný chemický poplach...
Taky učil manželku odpočívat. Za snad dvacet let života vzal celou rodinu na první kratičkou dovolenou do lesů na chatu. On, jeho upracovaná žena a šest dětí. Po čtyřech dnech se vrátila domů odpočinout si z té dovolené. Nejen že nic neměla po ruce pro vaření, péči o malé, i pro vodu musela chodit do vzdálené studánky. Nikdy nezapomenu, jak mi ten dovolenkový horor líčila.
Jo, v každém z nás je učitel a žák na celý život.. No někdy ta výchova je nutná, ale některá výchova je spíše nevychovanost. Jistě máte taky své zkušenosti..

O anonymitě.

11. ledna 2010 v 12:32
Původně jsem dnes chtěl psát o své oblíbené antihmotě, ale vlastně i toto téma s ní tak trošičku souvisí, protože i ona je vůči nám anonymní a tak si ji dokážeme, jen těžko představit.
A podobné je to s anonymem. Problémem v nás je, že si anonym představujeme jako něco, co je špatné a k odsouzení, protože žijeme pod vlivem představ z filmů a inscenací a někdy i vlastního života, kde anonymní dopis dokáže zcela rozvrátit jakýkoliv vztah, nahlodat důvěru a být tak jakousi špínou ve společnosti. Ale tak, jak už to ve společnosti bývá, je potřeba oddělit pojem anonym od špatného úmyslu. A špatný úmysl můžete zrealizovat i jinak, třeba přes pomluvu i neanonymní udání... Myslím, že před listopadem jsme s tím mohli mít spoustu zkušeností, tam se přece na neanonymitě i vydělávalo. Sama anonymita není přece zlá. Znám lidi, kteří utíkají z vesnice do anonymity velkého města, aby si zajistili jisté "soukromí", které potřebují k svému životu. Copak je na tom něco zlého?
Podobné je to i zde. Já osobně si hluboce vážím na svém blogu mnoha lidí, kteří sem píší anonymě a nebudu je vůbec vyjmenovávat, aby na někoho náhodou nezapoměl. Těch, kteří se chovají, jako žumpa je tu opravdu tak málo, že to nestojí ani za řeč. A to, že někdo uvede své jméno a mail stejně ještě není zárukou, že se tak opravdu jmenuje. Internet je natolik virtuální, že kdyby v nás nebyla ta elementární víra v dobro, nemohli by jsme věřit snad vůbec ničemu. Možná, že právě ta víra v dobro se může zdát někomu jen velkou naivitou, ale kdyby jsme ji neměli, kým by jsme vlastně byli, kam by jsme směřovali a proč by jsme vlastně vůbec žili.
Za anonymitou pouze skýváme vlastní zranitelnost, že si třeba i míň věříme, ale možná máme i pocit svobodnějšího vyjádření.
Anonymita není zlý úmysl, je to jen vyjádření postoje ke společnosti, která je často velmi málo ohledná.
Proto ji chápu a nikdy ji, v její slušné podobě, nebudu odsuzovat.

P.S. Píši to i jako odpověď V.zV. na dotaz z minulého blogu.

O dětském snění a realitě.

9. ledna 2010 v 19:10
Kouzlo dětského snění je hlavně v tom, že ještě není zatížené pocitem zodpovědnosti, že je čisté a nemá hranic. Mám pocit, že snad jediné o čem jsem vůbec nikdy nesnil, tak to, být funkcionářem, protože tím byl i táta a mé poznání dospělo k tomu, že když už se takový funkcionář náhodou vyskytne doma, tak musí hodně odpočívat, aby nebyl pořád tak vynervovaný.. Funkcionáři byly taky stále přetažení, malátní a chytali se za srdce, aby je tak nebolelo. Nic pro mě. Já snil o tom, že zajistím celosvětový mír prostřednictvím síly, protože sám na sobě jsem si uvědomoval, že po dobrém se dá těžko něco dokázat.. Když vyoperovali mé mamce nádor, mé sny se pragmaticky obrátily tímto směrem, neboť jsem dostal strach, že pokud mi ti, které jsem mám rád, poumírají, tak k čemu mně vlastně bude ten celosvětový mír? A tak mé sny nabraly objevitelský charakter na poli medecíny a končily přinejmenším předáním Nobelovi ceny za objev léku proti rakovině. Tenhle sen mi vydržel asi nejdéle, do chvíle, kdy jsem poprve držel v ruce bichli o anatomii. Udělalo se mi z té tloušťky poznatků zle a pokorně jsem se vrátil ke světovému míru. Na to žádné objemné učebnice nebyly a tak jsem zároveň pochopil, proč se tolik lidí živí politikou a bojem za mír v podmínkách obklíčení imperialismem.
Ovšem nakonec jsem se raději rozhodl pro zlatou střední cestu a to pro zemědělství. Konečně ten lék může být obsažený v rostlině a potraviny se zdály být taky příhodnou silou pro zajištění světového míru. Obsáhl jsem v tom vlastně všechny hlavní sny svého dětství, ale naplnil jsem, jak už to v 99% bývá, jen prd. Tímto se všem omlouvám, že jsem tak selhal...

No a zase jednou má trhlá básnička na usmířenou.




Excentrický nočník


Nejlepší snad byly mokré plenky
mohl jsem ležet a dovolit si vzlyk
jednou však natáhli mi trenky
a naučili sedat na nočník

Však můj nočníček byl excetrický
proto popichoval i mé snění
na něm jsem toužil vždycky
sedět ve vysokém postavení

A tak díky tomu nočníku
každý večer skvěle bydlím
ve vybraném podniku
na barové židli



A jaké jste měly sny vy, doufám, že byly víc úspěšné..?.

O tom, co nás hřeje.

3. prosince 2009 v 18:56 | Přemek.
Ne, rozhodně teď nemyslím na kamna, i když musím říct, že před léty na jednom vojenském cvičení na Doupově jsem celu noc objímal v promrzlém stanu polní kamna, jako by to byla nejkrásnější "baba" na světě. Taky nemyslím na slivovici ani jiné palivo našeho žaludečního traktu, i když někdy vyvolává iluzi tepla.
Myslím sluníčka, které nás celý život provázejí. Tím prvním je naše mamka, když nás sama devět měsíců hýčká svým teplem a možná i díky ní se stáváme na tom lidském teple závisláky. A když vykoukneme na svět, culí se na nás a šišle nějaký pán, co tvrdí, že je tatínek.. No může být, ale není to vždycky jisté.. Ale když chce dělat kašpárka, proč néé. Alespoň je sranda, když už "neprodukuje" tu teplou bílou dobrotu, které se můžeme ucucat až do spánku.. Ale časem zjistíme, že i on je naše sluníčko. To, když nás drncá na procházce a my vidíme úžasné věci, třeba to kulaté sluníčko na obloze.. Je úžasné, ale nedá se do něj koukat, tak zavíráme oči a konečně končí to pitomé drncání..
A jak pak rostem, pozorujem, že někteří lidé nám teplo odebírají a někteří dávají. Tak třeba má kamarádka Alenka, narodili jsme se takřka spolu a po celé dětství to bylo moje sluníčko.
Ale objevíme i jiná. Taky nás hřeje pochvala, no a proč to neříct, i dárečky hřejí. Bóžinku jak ty hřejí.. Jednou jsme díky vymakané hračce - parnímu stroji, málem vyhořeli. Tak to by asi už pak asi nehřálo. Čas letí a pak vám najednou zničeho nic skočí do hlavy puberta a s ní se tam vkrade slunko, tak žhavé, že někoho i spálí a někomu umožní žít s ním v symbioze..
A pak se jednou stanete těmi, koho jste poprve viděli, tedy rodiči. A najednou poznáte, že ten malý človíček se stává vašim sluníčkem a to sluníčkem nejčistším.. A záleží hlavně na nás, jak dlouho čistým zůstane a bude nás hřát... Ale také poznáváme i jiná sluníčka, která jsme si do dospělosti přinesli z dětství. Když vás někdo upřímě pochválí, když vám nezištně pomůže, když máte v sobě i kolem sebe hodně lásky. To všechno jsou sluníčka, co hřejí i po smrti.
Hřejí ve vzpomínkách těch, co vás měli rádi... A čím víc lidí budou vzpomínky na nás hřát, tím krásnější bude setkání s Bohem. V životě si prostě nic nevyklečíme.


A tohle sluníčko má sedm teček, možná, že právě tolik, kolik životních zdrojů nás hřeje. I já dnes v chlaďáku plného mandarinek měl pocit, že mi není už taková zima, jako obvykle. Ale těmi mandarinkami to určitě nebylo.

O dolaďování v chrámech nákupu.

10. září 2009 v 18:23 | Přemek.
Docela nedávno mé nahluchlé uší zaslechly důrazný rozhovor manželů před vstupem do "chrámu nákupu" ve Zlíně.
Předem otrávený manžel s marným pokusem o naléhavý hlas brnkal na nervy své ženy slovy - doufám, že tu nebudeme tak dlouho, jako posledně... Jako by nalil vodu na saunová kamna. Manželka zasyčela - budeme tu tak dlouho, jak bude potřeba...(asi dokud bude pára...nebo peníze)
Bůh ví jak to dopadlo, ale jedno je jisté, tyhle vycházkové pastviny pro oči a legální vysavače peněz už nabouraly dost vztahů..
V podstatě můžeme rozdělit partnery jezdících na výlety do shoppingů do tří kategorii.
Oba to to nakupování baví a ve stejných obchodech. Oba to baví, ale ne ve stejných obchodech. Jednoho s těch dvou to vůbec nebaví, což je většinou muž. Zastavme se u té asi nejčetnější kategorie. Aby jsme pochopili v čem je čertovo kopýtko, musíme si ujasnit dvojpohlavní nákupní technologii.
Muž, když něco potřebuje jde přímou cestou k cíli. Ať už dobře nebo špatně, nakoupí většinou v prvním obchodě, kde se to, co potřebuje nabízí. Tím je připraven k odchodu domů, kde si může dát pivečko a pustit třeba televizi.
Nakupování žen vykazuje ovšem z hlediska mužů velmi podivné souvislosti. Může za to dolaďování.
Pánové pochopte, vaše manželka si zatoužila koupit třeba novou sukni neb už "nemá co na sebe".
Může se stát,(většinou se to nestává) že ji také zakoupí prakticky v prvním vhodném obchodě. Jenže pak na rozdíl od mužů dojde na to "dolaďování". Musí vám přece pánové být jasné, že když koupí sukni, musí koupit i halenku, by spolu ty dva kusy harmonizovaly... A pak to ladění jde dál. Boty, kabelka, kabátek, bižuterie, punčocháče, svetřík... Zlatou tečkou se může stát úprava vlasů ke kostýmku a nebo pohled na zdeptaného manžela.. A my se umíme tvářit kyseleji, než kvašáky... Zvlaště máme-li typ partnerky, která má potřebu s námi všechno konzultovat, aby stejně nakonec zkonstatovala, že na náš vkus se nedá spolehnout. Ty chytřejší ženy dají svému "šoférovi" volno, protoze ví, že u kávy a novin vydrží daleko déle v neremcavé náladě... A taky mu svěří drobný nákup, který nemůže pokazit. Dobře ví, že muž, který si "hraje" nezlobí......

O mýtech.

25. července 2009 v 11:28 | Přemek.
Znáte to, jedna paní povídala a stane se z toho virtuální realita, která časem přeroste až v mýtus.
Před pár roky mi jedna paní s vážnou tváří řekla, že byla velmi tuhá zima, protože v ní pravděpodobně zmrzli všichni kolibříci, co létali ještě loni na její muškáty. Polilo mě horko od úžasu a jal se ji vysvětlovat, že kolibříci by v našich končinách nepřežily podzim, natož zimu. Ani jsem zatím neslyšel, že by kolibříky u nás někdo choval kleci.. Ale paní se zakopala do své pravdy a jala se ji hájit do poslední kapky potu. Mávl jsem nad tím rukou. Jednou jsem to dával k lepšímu ve větší společnosti, ale jaké bylo mé překvapení, další "pozorovatelé" se hrdě hlásili k tomu, že na jejich muškáty létají celé eskadry kolibříků. Rozhodl jsem se přijít tomuhle zázraku na kloub. Na netu nebyl problém zjistit, že se jedná o denní můru - Macroglossum stellatarum a tak mi, jako vášnivému lovci beze zbraní, zbývalo jen můru vyfotit. Žel přání je jedna věc a uvědomělost té "kolibří potvůrky" věc druhá. Zřejmě tuhé zimy...
Až teprve tento měsíc mi přál, tak se na toho krasavce - "můřího kolibříka" koukněte..


Mimochodem mi víc připomíná okřídleného slimáka ze Španělska. Doufám, že zakládám na nový mýtus....

O tom, jak pozdě je "bycha" honit...

16. července 2009 v 15:29 | Přemek.
Políbil jsem žábu
teď mám doma bábu

Šklebí se na mě
od ucha do ucha

Bože jak krásná
byla ta ropucha






Každý v životě někdy honíme "bycha",
někdo se tomu zasměje
a někdo vzdychá...

Pravda, zasměje se tomu většinou jen pozorovatel toho, co "bycha honí"..
Máte či znáte takový příběh..??

O pávismu

21. června 2009 v 21:12 | Přemek.


Říká se - je pyšný jako páv...
Před mnoha lety jsem dostal, spolu s dalšími "pokušiteli" o poezii, pozvání do živého vysílání Mikropoetického fóra, které tenkrát uváděl v rozhlase Jiří Tušl. Do pořadu přišel na besedu i jeden zkušený "režimní" básník, opěvovaný tenkrát v tisku za nevšední poetické zpracování únorového vítězství.. Byl to velmi pohledný sebevědomý blonďál. Ale hlavně to byl "pávista"..
Před vysíláním se nám chlubil, jak se každé ráno postaví nahý před zrcadlo a říka si - básníku, ty jsi tak krásný...
Ale "pávisti" se objevují v každé době, i v té současné.. Jeden natřepává peří své sebestředné neomylnosti. Druhý, co tvrdí, že zastupuje ty méně majetné, se chlubí svým hodně drahým oblečením. Třetí se proslavuje svou luxusní "VIP" dovolenou, dalšímu už není žádná strana dost "TOP"... Říká se, že pýchá předchází pád. Jenže to u "pávistů" neplatí, protože pávi mají přece křídla... Jako ti od kroměřížského zámku. Umí přesně napodobit některé politiky. No posuďte sami.


Tak, takhle se oslovují budoucí voliči.


A tak se oslovují voliči po volbách..




To kousek dál na náměstí v Kroměříži tuto sobotu rachotily "silné" stroje.. Konal se tu závod majitelů starých mopedů. Milá recese a spousta diváků. Dobře se bavili. Jaký to kotrast k těm "natřepávačům" vlastní pýchy.
Tak pár obrázků ze závodů...








Jinak v Kroměříži se nebudete určitě nudit i v jiné dny. Je tam opravdu, co vidět..
 
 

Reklama