Lepší je jít za sluncem, než za svým stínem.

Přátelé buďte vítáni!

Listopad 2010

O cestě na Lysou horu.

28. listopadu 2010 v 22:55 | Přemek
O minulém víkendu jsme se rozhodli "zdolat" Lysou horu, aby jsme trochu potrápili těla, dodali mozku skrze oči nějaké pěkné obrazy i kyslík přes plíce a přiznám se, měl jsem i soukromou motivaci a to zjistit, zda Lysá hora je opravdu lysá... Jak velitelka výpravy rozhodla, nahoru jsme šli delší cestou a zpátky, tou kratší, ale strmější. Mé plíce ji za to byly velmi vděčné...

Lysá hora.

Už sám podhled na vrchol se zdál i mým nohám bezútěšný... A tak jsme vystartovali ostrým zahřívacím pochodem...

Lysá hora.

Mladí nasadili hned nazačátku k "trháku" a mě to přímo trhalo srdce... Ale čerstvý vzduch dělal divy a nadopoval, alespoň na chvíli nohy a hlavně mozek... Najednou mi došlo, jak zvolnit tempo, aniž bych ztratil punc dobrého turisty....a nebo mě prokoukli, nevím. Každopádně se mi podařilo to ostré tempo zvolnit díky focení...

Lysá hora.
Lysá hora.
Lysá hora.
Lysá hora.

Ledové brilianty zdobily nejen trávu, ale i uschlé květy...

Lysá hora.
Ta poupata, jako by znovu rozkvetla, kde jinde najdete takovou krásu, než v přírodě... A těch zastavení pro focení, co mi poskytla... Ale někdy se z mlhy vynořil i pomník a z baťohu termoska s teplým čajem...a plíce si mohly na chvilku vydechnout...

Lysá hora.
Nejpodivnější a zároveň nejvlídnější pomník, jaký jsem v životě viděl, opravdu stál za to, chvili u něj postát a přečíst si ty spousty "vzkazů" obětem války...

Ale to jsme ani zdaleka nebyli na vrchu... Cesta začala být docela strmá, ale když se na ni vydal i tento zadečkovaný chlupáč, tak to by nebylo, abych to nezdolal...
Lysá hora.
Tak ahoj pejsane, my jdeme stoupat...

Lysá hora.
Cesta byla kamenitá a mlha tajila, kde má kopec svůj konec... Cítil jsem, jak mé tělo horečně vyrábí červené krvinky, abych to "došplhal"... Můj trik s focením už přestal totiž zabírat a mladí naopak zabrali a nasadili vražedné tempo. Vytanulo ve mě podezření, že museli ucítit vůni hospůdky, co je na vrcholu... Já ji bohužel stále necítil a držel se svého, fotil a šel a zase fotil, abych mohl stoupat....

Lysá hora.
A odměnou mi nebyl jen osluněný pohled zpátky, ale i konečně...

Lysá hora.
obrys vrcholku Lysé hory. Vysílač se zdál v té mlze jako UFO a lidé přede mnou, jako by šli přímo do nebe... Najednou i mé plíce ucítily tu vůni vlídné restaurace a nohy ožily...

Lysá hora.
Konečně vrchol a jeho hladící bod. Přátelé, pokud někdy nebudete vědět koho pohladit, vyšlápněte si na Lysou horu, tam mají na to přímo určené místo...

Lysá hora.
Kousek od něj čekali dva chlupáči... Na co asi... No jasně, na pánečky, nejspíš si zašli do šantánu... Nevěříte mi... Věřte...

Lysá hora.
Tady najdete nejvýše položený šantán v Česku a možná i v Evropě....

Rozhlížím se dál, je tu meteorologiká stanice, vysílač....

Lysá hora.
Ale co není, tak vidět do dálky na obzor... "Zlé jazyky" tvrdí, že tu není vidět do dálky kvůli mlze 360 dní v roce, ale to je jistě pomluva... Nebo né?...

Lysá hora.
Slyším, jak jeden protřelý turista turista povídá nezkušeným zelenáčům, tak už jsem tu tak po desátý a vždycky vidím horizont jen na této mapě... Že by mapa měla zachránit neuskutečněné pohledy na panoramata?...

Po návštěvě hospůdky fotím opět trochu křehké krásy a vydáváme se na cestu zpět....

Lysá hora.

Opět jdeme kolem čekajících psů...

Lysá hora.

Už mají unavené vnímání, pánečkové se zřejmě v šantánu trochu rozšoupli....

Skoro pádíme do údolí a učinil jsem přímo "Cimrmanovský objev", že plíce mají raději cestu z kopce, jako do něj... Musím si to někde zapsat, ale pak si říkám, to určitě bude už někde v poznámkách mého předka... Ale ani jsem netušil, že se po cestě setkám i ...
Lysá hora.
s jeho pokusem... To vymyslel metodu, jak rychle "oživit" lesy roubováním smrčků do pařezů... Tady vidíte, že se to nezdařilo... Nevadí Járo, já tě v tom nenechám a vymyslím něco jiného...

Ale zatím se věnuji krásné podzimní přírodě, která vysvlékla stromy, aby se mohly do sytosti vyspat a nabrat sílu pro jaro..

Lysá hora.
Z kopce utekla cesta rychleji a téměř před cílem nám les věnoval do očí dvě srdíčka...

Lysá hora.




Lysá hora.

A autíčko hyjééé.....Jedeme na večeři k vodníkovi, však si ji zasloužíme...

Lysá hora.

Vodník nás přivítal mile, jídlo bylo skvělé, tak co říct na konec?... Jézuskote, už vím... Já úplně zapoměl na to, co jsem na vrchu zjistil. Přátelé, Lysá hora je lysá jen zdánlivě a pokud tam něco lysého bylo, tak to byla má hlava...

O vzniku vesmíru.

24. listopadu 2010 v 10:41 | Přemek |  O vesmíru a informatice.

Když se objevila v mediích zpráva o "vyrobení" několika atomů antihmoty ve výzkumném středisku CERN u Ženevy, dostal jsem pár upozornění a co já, jako na to, vzhledem ke své nekonvenční teorii o ní. Tak nějak se mi na to nechtělo vůbec reagovat, protože jsem měl pocit, že už jsem k tomuto problému napsal všechno, co napsat jsem chtěl. Ale dnes, když jsem jel autobusem ze Zlína domů, se mi nějak propletl letošní článek na blogu, kdy jsem psal o tom, co je to "nic" a mé články, co jsem napsal o antihmotě a najednou mi docvaklo, že mě možná právě napadlo to, nad čím se "trápím" už 10 let, od chvíle, kdy jsem stvořil svou teorii o antihmotě. A to je právě to, co předcházelo velkému třesku. Ale pokud jsem se rozhodl už o tomto problému ještě jednou napsat, pak po pořádku připomeňme si zprávu agentur...

Ženeva - Vědcům Evropské organizace pro jaderný výzkum (CERN) se podařilo na zlomek sekundy vytvořit antihmotu. Vzniklo celkem 38 částic antivodíku, který je opakem vodíku. Jde o průlom řešící jeden z největších rébusů fyziky. Vědci napsali, že se jim podařilo antivodík ve vakuu udržet asi desetinu sekundy, což je dost dlouho na to, aby antiatomy mohli pozorovat. Doufají, že další zkoumání jim umožní lépe pochopit, kam se poděla veškerá antihmota stvořená po velkém třesku.

Teoretická premisa tvrdí, že při velkém třesku, jímž se před 13,7 miliardy let zrodil vesmír, vzniklo stejné množství hmoty a antihmoty. Ale zatímco hmota se stala základem všeho, co existuje, antihmota podle všeho zmizela.


Tolik výňatky z tisku. Základním omylem současné fyziky je myslet si, že pokud něco vznikne, může jen tak zbůhdarma zmizet. Vždyť to popírá jeden ze základních fyzikálních zákonů a to "Zákon o zachování hmoty"...byť se jedná o antihmotu. Ale dnes nechci polemizovat s vědci, ani vysvětlovat, kde se antihmota ukrývá, jak je organizovaná a k čemu slouží. To vše už jsem jednou popsal v článcích na tomto svém blogu přesně před rokem. Pouze k tomu chci říct, že jsem rád, že vědci hledají antihmotu tam, kde není, že jdou cimrmanovskou slepou uličkou. Svět ještě stále nedospěl morálně ani duševně k tomu, aby mohl využívat informatiku antihmoty i její možnosti, které skýtá pro cestování vesmírem.
Spíš bych se chtěl vrátit k problému typu - co bylo dřív, zda vejce nebo slepice... Když vezmeme velký třesk, jako fakt pro začátek vesmíru, pak se samosebou naskýtá otázka, kde se vzala ta obrovská energie, která jej v podstatě způsobila. A to byl právě ten problém, s kterým jsem nebyl do dnes, ani z filozofického hlediska, schopen pohnout. Ano, je lehké říct, že to byl Bůh, ale pak bych musel připustit zázrak a to se mi nikdy nechtělo. A právě dnes, když jsem uvažoval o tom, jak jsem psal tenkrát o tom, co je nic, že právě a jedině tohle muselo být na počátku. A vzápětí mě napadlo, že nic není pouze nic, ale i něco. Je to základní paradox antihmoty, protože pokud připouštím, že antihmota je organizovaná digitálně, pak nic je jedním ze stavů a pokud to tak je, pak i nic se podílí na stavbě a je takříkajíc konstrukčním kamenem. Něco a nic, tak jako zapnuto a vypnuto, to jsou stavy digitální informace. Nic jsme si vysvětlili a tak nám zbývá to něco, jak asi vzniklo. Mohlo to být podle podobného modelu, jak z energie vznikla hmota a antihmota. Tak i z části nic, mohlo vzniknout něco, dejme tomu plus a něco, mínus, co by zpátky dalo dohromady zase nic. Ale to něco vznikalo byť opačně, přec souvztažně a vytvořilo to časem obrovskou kumulativní energii. A i ta energie se stále od prvopočátku chovala, jako by společně, přece vždy odděleně, protože její anhilací by vzniklo nic. Proto i po velkém třesku pokračoval ten oddělený vývoj v podobě hmoty a antihmoty a proto byla od samého počátku rozdílná "stavba" hmoty a antihmoty, neboť byla tak nastavená už před samotným velkým třeskem. A to by řešilo druhý problém, co mě dosud trápil, proč se antihmota už od první chvíle vyvíjela jinak a neanihilovala s hmotou. Prostě velký třesk a to po něm, byl vývojem už dříve nastavený.
A tak pokud to vezmeme všechno zpětně, pak anihilací hmoty a antihmoty by došlo k uvolnění obrovské spousty energie plus a mínus a ta by se vzájemě vyrušila do stavu - nic.
Já vím, že můj dnešní výplod má mnohé díry, ale berte to jako jeden z možných nástinů toho, jak to možná kdysi bylo.

O UFOpříznacích.

23. listopadu 2010 v 22:25 | Přemek
Přátelé, musím se pochlubit, že při poslední návštěvě Kroměříže, jsem navštívil i "akademii", kde se ukrývají vynikající vědci i umělci před okolním bláznivým světem a vůbec se jim nedivím, protože to, co se poslední dobou ve světě děje, není opravdu pro nornální lidi. Na půdě tohoto ústavu je určitě největší hustota geniálních lidí a to hlavně ve chvíli, kdy tam jsem na návštěvě i já. Pracuje tam totiž na svých objevech jeden z levobočků Járy Cimrmana a tak je to holt pro mě taky rodina a důvod k návštěvě. I tahle poslední návštěva stála opravdu za to, až tak, že z levobočka jsem udělal pravobočka a slíbil mu publicitu v mých novinách Jerevan a ochranu před KGB a CIA mým nejlepším agentem Bondem - Zdenálem...
O co jde. Můj známý kroměřížský "akademik" zjistil, proč Američani vybudovali svůj stěžejní radar HAARP v drsných podmínkách Aljašky a ne někde, v příjemě teplých krajích, třeba v Kalifornii... Když mi to prozradil, až jsem se zastyděl, že na tak triviální věc nedošel i můj mozek. Přátelé, už je to tak, radar musel do nehostiných krajin, tam kde se prakticky nevyskytuje obilí a také krtci. Asi stále netušíte souvislosti a přitom je to tak jasné. Za všechno mohou mimozemšťané a jejich potřeba tepla z důvodů, že se jim v naší atmosféře v chladu špatně dokrvují končetiny. Přátelé, úplně všechny a ze slušnosti je nebudu raději podrobně vyjmenovávat.
Také usoudili, že radar HAARP by mohl narušovat jejich oblíbené malování v obilí a co horší, že by měl neblahý vliv na krtky. Krtci jsou totiž už po tisíciletí cvičeni UFOuny, jako navigačně-inteligentní zařízení, ovládané z jejich kosmických lodí. Zatím co, malováním estetických pravidelných obrazců, třeba v pšenici, si pouze krátí dlouhou chvíli, složité algoritmy krtčích hromádek slouží k navigaci kosmických raket a tudíž i k bezpečnosti talířového provozu. Proto byli Američané důrazně upozorněni, ať si tu svou hračku HAARP postaví někde v celoroční zimě...
A jak můj vědecky zaměřený vzdálený příbuzný zjistil, došlo i v zámeckém parku v Kroměříži k neobvykle masívní činnosti krtků. Vydali jsme se tam tedy na výzkumnou "čumendu"...

UFOpříznaky
Člověk by řekl na první pohled normální krtince, ale omyl, to je naprosto sofistikované dílo směrem k lidem a digitální informace pro navigační přístroje mimozemšťanů...

UFOpříznaky
Přátelé, když se na obrazce dlouze zadíváte zjistíte, že tohle už je příliš ložitá informace pro naše chápání... Ovšem díky "akademikovi" jsem se dozvěděl, že z toho vyplývá informace o brzkém přistání UFO na tomto místě.

UFOpříznaky
Pro lepší názornost jsem vyfotil základní krtčí digitální jednotku. Velký kopeček je jednička, mezi kopečky je nula a malý kopeček, je na rozdíl od naší soustavy, půljednička... Není to tedy o tom, že by byl jeden krtek líný a druhý workoholik...

UFOpříznaky
Makrostruktura krtčí hromádky. V levém dolním rohu se nejedná už o výsadek mimozemšťanů, ale blízkého stromu...

UFOpříznaky
Přátelé, za krtkodromem začala dostávat krajina podivnou barvu a my vzhlédli od navigačních krtinců směrem k obloze.... Po chvíli čekání jsme se dočkali....

UFOpříznaky
Kosmická loď UFOunů vplula neslyšně na oblohu a z krtinců načítala svou polohu... Vzhledem k tomu, že nás záře doslova přišpendlila ke dvoum hromádkám a tudíž nebyly pravděpodobně načteny, nevíme, zda mimozemšťané zdárně dorazili k cíli. Tímto se jim hluboce omlouváme.

O srpnu v listopadu.

19. listopadu 2010 v 15:59 | Přemek.
Přátelé do města Kroměříže jsem si zajel prožít 17. listopad a zatím jsem začal prožívat opět 21.srpen.. O samotném městě vám podají noviny Jerevan zpávu v nejbližším článku, nebojte se, neošidíme!
Na začátku musím říct, že město bylo naprosto vylidněné, po studentech taky ani památka. Prý se učí na zápočty. Dokonce i čestná stráž zmizela ze svých budek...

O srpnu v listopadu.


A policisté marně pročesávali ulice i uličky v naději, že najdou nepokojné studenty...

O srpnu v listopadu.

Nikde nikdo... I na náměstí vládl klid...

O srpnu v listopadu.

Ale, co to... Copak je to asi na střeše muzea?...

O srpnu v listopadu.

Přátelé, to se tu šikovali holubi... Po chvilce pozorování bylo jasné, že tu půjde o velikou věc...
A cesta parkem mé podezření potvrdila...

O srpnu v listopadu.

Některé zámecké slepice už na Martina nabraly maskovací barvu...

O srpnu v listopadu.

Některé ji teprve nabíraly, jiné by šly raději na smrt, než by se zbavily své krásy... Ale všichni Pávi někam běželi...

O srpnu v listopadu.

Před srocením do šiku si dali slavnostní pochod - Kolo, kolo mlýnské....
A připojili se k nim dokonce i záměčtí holubi...

O srpnu v listopadu.

Bylo jasné, že se schyluje k bitvě, mezi městskými a zámeckými ptáky... Ostatní zvířata na obou stranách o bitvu evidentně neměla zájem...
Tak třeba na straně městských, se kočky raději vyvalovaly na peci...

O srpnu v listopadu.

Jak vidíte, jen sladké sny a žádné šarvátky, holt spokojené kočky...

Ale i na straně zámeckých tomu nebylo jinak. Tak třeba....

O srpnu v listopadu.

veverky pátraly po turistických dobrůtkách a nějaký boj městských a zámeckých ptáků o nadvládu nad Kroměříží jim byl docela šuma fuk....
A přišlo mi to divné, jako třeba těm kočkám i veverkám, proč se ti ptáci tak hádají o prostor, když jej mají dost.... Rozhodl jsem se nezúčastnit očumováním té bitvy a vracel se směrem do vlídna. Jaké však bylo mé překvapení... Hned za městem se houfovaly šiky nedávno přivandrovaných černých ptáků...

O srpnu v listopadu.

Černali se na polích... i v korunách stromů...

O srpnu v listopadu.
O srpnu v listopadu.

A jak zavelel černý maršál na pokyn politbyra...vznesli se všichni havrani k obloze...

O srpnu v listopadu.

A nabrali směr na Kroměříž....

O srpnu v listopadu.

Když jsem se díval na ty mraky ptačích těžkooděnců, věděl jsem, kdo nakonec to město ovládne...
A tak mi to připomělo slova mé prapředkyně Hildy - "Kdo se neovládá, bude ovládnut.."

O rovnováze vesmíru a naší spokojenosti.

14. listopadu 2010 v 18:45 | Přemek

Blíží se konec blogů na Novinkách a já nosím stále v sobě jedno tema a pořád jsem se jaksi nemohl odhodlat o něm psát. Už jsem se jej dotkl v počátku svého psaní, v článcích - O pyramidě přírody, O genetické manipulaci, O kapacitě planety, O výchově antihmotou i vlastně ve všech článcích, kdy jsem o antihmotě psal. To tema je, jak už je zřejmé z názvu - O rovnováze. V psaní na tohle téma mi prostě bránilo to, že trpím pocitem, že nebudu pochopený, že je to příliš abstraktní téma v současné konzumní společnosti, ještě abstraktnější, jak psát o Bohovi. A při tom rovnováha je základním zákonem vesmíru a tedy i Boha, pokud v něj věříte, já věřím, že je to základní zákon fungování hmoty a antihmoty a od něj se od velkého třesku všechno odvíjí a všechno navazuje. Jakékoliv porušení rovnováhy by totiž zničilo vše vytvořené a to nelze připustit. Celý vesmír může fungovat pouze v rovnovážném stavu, ve stavu, kdy řečeno s nadsázkou se vzájemě kryje - má dáti, dal s dal, má dáti. Váhy se nemohou nikdy převážit na jednu stranu a to dokonce i za tu cenu, že zahyne celé lidstvo. Vždyť jsme pouze snítka vesmíru a jeho zájmy rovnováhy jsou nadřazené naprosto všemu. Pro vesmír má lidský život cenu informace, dobré, či špatné, pro nás, pro lidi má vesmír naopak tu nejvyšší cenu, cenu života a přesto s tou cenou plýtváme, jako by měla neomezenou hodnotu. Ale její hodnota je přesně a jen, pouze v té rovnováze. Proto se nám to promítá i do života. I my se musíme snažit žít tak, aby rovnováha mohla být naplněná. Vžtyť jsme součástí vesmíru, jsme jeho maličkou analogovou i digitální informací. Ta analogová nám dává osud, ta digitální možná to budoucno, to lepší, co nás může potkat.A to budoucno se odvíjí od toho, jak se v životě popereme se svou analogovou informací, tedy jinak řečeno, se svou genetickou výbavou a tím ostatní, co nás katapultuje do života. Vždycky musíme mít na mysli, že každý osud, každá situace, každý moment, jde prožít negativně nebo pozitivně. Lidově řečeno, buď se poděláme a nebo nás to posílí v případě nepřízně a podobně i v případě přízně, jen trochu jinak. Každou věc prostě můžeme prožít dobře a nebo špatně. Nejlepší je asi, prožít ji dobrošpatně, tedy v té rovnováze. Konečně psal jsem i o té dobrošpatnosti, i to je jistý výsledek rovnováhy, protože nejsme všichni stejní, jde pouze o tu snahu se s tím vším vypořádat a nenechat to na Bohovi, vyklečením důlků v kostele či doma u svatého obrázku. Jak už jsem v jednom článečku napsal, k Bohu se nemodlíme na kolenou, ale svým životem a je pouze mou vírou, že si za Boha dosazuji antihmotu. Je to na každém z nás, čemu a v co věříme a není to důležité, důležitá je pouze ta snaha žít v rovnováze s lidmi, přírodou a vesmírem. A tou největší odměnou za to je zdánlivě obyčejná spokojenost. A ten, kdo poznal, co spojenost obnáší ví, že je to, to nejlepší, co mohl v životě prožít. Ale prosím neplést si spokojenost s uspokojením. To jsou dva naprosto rozdílné pojmy. Ti spokojení pracují, ti uspokojení se vezou. Spokojenost je stavem "duše", není to stavem k lenosti, protože spokojenost se vytváří hlavně tím pocitem, že život není marný, že má svůj smysl a, že stojí ho za to posunovat dál, právě tím směrem k rovnováze. Spokojenost je totiž rovnovážný stav vesmíru i lidí.


O alkoholu.

12. listopadu 2010 v 16:57 | Přemek
Home
AS Templates
Vítejte na blogu
O alkoholu.Změnit
Blog - Ze života
  
Nedávno jsem měl kus řeči s kolegou v práci, pracuje u nás jako šofer, ale jinak je to duší muzikant. A znáte to, jak hlavně ti hráči na cokoliv z "tancekapel" většinou vesnické provenience, mají blízko k alkoholu. To jim pořád někdo nalévá, aby zahráli právě tu jeho oblíbenou... A tak se stalo, že onen člověk se začal dostávat do světa "virtuálních sfér a plandavých noh". Jen maličký krůček už scházel k tomu, aby se stal regulerní alkoholik. A tenkrát si řekl - dost. Buď půjdu na protialkoholickou léčbu a nebo se stanu šoférem z povolání. A protože tam pořád ještě zbýval ten krůček a zodpovědnost k sobě, rozhodl se pro toho šoféra. Vypěstoval si návyk, že přes týden se nepije a o víkendu je to dovoleno... Stal se tak pracovním abstinentem a víkendovým alkoholikem.
Mnoho lidí bere alkohol, jako zlo, protože vidí, jak třeba i blízkým ubližuje. Ale není na vině alkohol, ale slabá vůle. Je to stejné jako s kouřením. Pokud člověk nechce přestat, nic ho nedonutí, snad jen "hladomorna" pro závislé. Vždycky to je  o rozhodnutí, co vlastně chci. Zda chci být neustále "připitomělý" jakoukoliv drogou a nebo beru třeba ten alkohol, jen jako doplněk k jídlu, či zábavě.
A právě alkohol je z těch drog asi jediný, u kterého na množství záleží, zda je zdravý, zda je ještě v toleranci, či zda už člověku škodí. A tak pivo, víno a třeba štamprla něčeho tvrdšího mohou být lékem,ale zároveň i tím pověstným hřebíkem do rakve.
Mohou být spouštěčem veselosti i obrovské neurvalosti, mohou sbližovat i odehnat, je to pouze na nás jaký význam ve svém životě alkoholu dáme.


O naserati.

12. listopadu 2010 v 13:11 | Přemek |  Politika.

Napoleon made in Česko...
Ministr Bárta se opravdu stal miláčkem bulváru našeho vědomí... Tváří se, jako Napoleon, ale je v podstatě bývalý slídil. A moc se snaží, aby se na to zapomělo. A tak i tropí přímo švejkovské žertovné historky se svým autem. Ze svatby jede polem svým luxusním Maserati, divné,... že by měl v krvi nějaké to promile? Kdo ví, možná, že trest za jízdu bez značky je úlitbou za ticho kolem alkoholu. A třeba nebyl alkohol a pak nebylo ani žádné pole, jen prostě smůla, že policista byl "nelojální" vůči nadřízenému, který vědom si svého postavení, si s "blbostma" hlavu nelámal. Nebo, že by se už připravoval na funkci ministra zemědělství?
Jisté je, že taková kuriozita, jako, že ministr dopravy dojde o řidičské oprávnění se může stát pouze v našel českém Absurdistánu. A tak snad celý svět se baví. Horší je, že takový to člověk ovládá peníze na stavbu infrastruktury. Má rodinou VV firmu s VV ženou v parlamentu a v pozadí své bývalé slídily. Lidem začíná docházet ta účelovost VV strany. Pozdě, ještě přes tři roky se budeme muset "bavit" kousky jejich čelných členů. Pak už po nich ani pes neštěkne a oni to ví. Ale víme to my? Že nás jednou to všechno naserati?

O tunelech.

11. listopadu 2010 v 8:14 | Přemek |  Kdo jsme...

Dnes bych se rád pokusil psát o tunelech, ale ne o těch, co Česko "darovalo" světu, ale tunelech, které nás provází našim životem. Myslím si, že každý člověk minimálně jednou si projde svým tunelem a to když odchází po smrti za svým Bohem, ať už v něj věří, či nevěří, protože nikdo neodejde nikdy úplně, minimálně zůstává v našich srdcích a zůstává vždy po něm jedinečná informace. Ať už pro prázdno, či pro Boha, nebo jak věřím já, pro antihmotu, na tom vůbec nesejde, ta informace tu je a není hmotné síly, která by ji zničila... Je to zároveň i ta informace o tunelech, kterými jsme prošli, o tunelech do kterých právě vcházíme, i o těch v kterých se zrovna nalézáme. Je to informace o tunelech v nás a jak jsme si s nimi poradili, jak jsme je porazili, či jak jsme v nich prohráli kus svého života. Pokud člověk vezme toto místo, jako výraz smutku a beznaděje, může tam ztratit i sám sebe, jako se to kdysi stalo málem i mně. A vzácně se stane, že v tunelu vám někdo podá ruku. Ono není ostudou se do tunelu dostat, stává se to v životě běžně, že třeba těžce onemocníme, někoho milovaného ztratíme, můžeme přijít o práci, dostat se do nouze, někdo nás zklame, je toho prostě hodně, co nás může zasáhnout. Nejdůležitější je vždycky vědět, že ta ruka, které se můžeme chytit, nečeká téměř nikdy v tom tunelu, ale na jeho konci a že člověk se nesmí nikdy vzdávat naděje na to světýlko, co na konci znamená nějaký nový začátek, protože když projdete tunelem, čeká vás vždycky něco nového a může to být i daleko krásnější, jako to původní, může to být stejné i trochu horší, ale takový je život a není tak důležité, co nám dal, ale to, jak jsme to využili a prožili.

Tunely.

Zpočátku každý tunel je jaksi rozplizlý, někdy bez toho světýlka a někdy je to světýlko jen, jako by snové... Ale, když se nezastavíme a jdeme k němu, tak se zjasní..

Tunely.

A jak se blížíme ke konci, začínáme vidět i obrysy budoucí krajiny našeho života...

Tunely.

A ta nová krajina může být vlídná a poutavá..

Krajina.

Teprve v ní ale pochopíme, že jsme se ocitli, tam odkud jsme vyšli, protože naše tunely nás nevedou do jiných světů, jen do jiných možností. Pak se ohlédneme po tom našem tunelu a najednou vidíme, že z něj vytéká čistá voda na znamení toho, že jsme to zvládli, že náš život neztratil svůj smysl..

Tunely.

A v té chvíli pochopíme, že i ten tunel měl své barvy a ty se uložily do nás, jako jedno ze zrníček víry, že život má cenu jen tehdy, když se žije navzdory všem tunelům, které nám postaví do cesty.

Tunely.


Aby až jednou, až změní svou barvu...

Tunely.

a povede do..."nebe"..

Nebe
odcházeli jsme s pocitem, že ten náš život nebyl jedním velkým tunelem, ale barevnou, poutavou a vlídnou krajinou.

O "negátorech"

10. listopadu 2010 v 11:25 | Přemek |  Politika.

Za posledních 20 roků v našem státě vlády, ruku v ruce s poslanci, vybudovaly velmi nepřehledný systém, ať už právní či správní a to jenom proto, že zřejmě každá nová "česká politická elita" trpí pocitemí, že jedinou správnou cestou vpřed je negace předešlého a vytvoření něčeho nového, co se po pracném vypilování může opět znegovat. Nějak si už, i jako pouzí řadoví občané zvykáme na ten "opilecký" postoj v tomto státé, na to - "ode zdi ke zdi"... A tak místo evoluce státu, řešíme teď problémy, co zanecávají revoluce. Stává se to vždy, když zdravý rozum ustoupí myšlenkám "negátorů"
A tak nám tu právě oni ve jménu politické revoluce, zavedli nesmyslné kraje, právní řád byl obohacený o tolik balastu lidové tvořivosti poslanců, že už se v něm málo, kdo vyzná a stát i firmy musí zaměstnát mnohem víc právníků, než by bylo za normálního stavu nutné a nevrátili jsme se ani ve zdravotnictví k osvědčenému pokladničnímu systému z první republiky. Místo toho byl vybudovaný nepřehledný systém, který umožńuje tunelování peněz ve zdravotnictví a vyžaduje zbytečně obrovské náklady na další úředníky a nejrůznější kontrolní pracovníky. A tak peníze určené na léčbu a stavbu nemocnic, mizí v černých děrách byrokracie a jejího luxusního zázemí.. Vytvořený sociální systém, díky předvolebnímu i povolebnímu populizmu je spíše nemorální a to jak vůči těm, co jej doopravdy potřebují, tak i vůči těm, kteří jej nepotřebují.
Bohužel politici asi napříč svých politických ideí milují své nepřehledné a korupční prostředí, které uživí i spoustu "ekonomických pijavic... A pak jim nezbývá nic jiného, než vlastním a pilným úsilím vybudovaný státní dluh přenést na občany státu, zatím co "negátoři" si v poklidu užívají svých nedietních peněz. Vždyť stačí přece jen říct "Národe drž dietu!..."

O podzimním jaru.

5. listopadu 2010 v 20:06 | Přemek |  Fotoblogy o městech i přírodě.

Přátelé, dnešní zprávu noviny Jerevan převzaly vyjimečně z technokratických zdrojů, takže nečekejte žádnou pikantnost, snad pouze tu, že se nám jaro letos prohodilo s podzimem...

Zde prosím úryvek zprávy:

Na jižní Moravě padaly teplotní rekordy v Brodu nad Dyjí na Znojemsku, kde se rtuť vyšplhala až na 20,4 stupně Celsia. Rekord zde držel dosud 5. listopad 2008, kdy tamní meteostanice zaznamenala 19,7 stupně Celsia.


Ano přátelé a nejen na Moravě teplotní rekordy atakovaly historické údaje... Jistě si vzpomínáte, jak jsem na jaře stále vyhlížel jaro, jak jsem jej tady neustále propagoval a ono si klidně příjde až na podzim. A tak si užívám vycházek s přítelem foťákem, abych i pro vás zaznamenal tu vyjímečnou rošádu podzimu s jarem. Už je to prostě tak, že příroda s námi hraje šachy a budeme moc rádi, když partie skončí patem. Vyhrát totiž nad ní nemůžeme, protože i každá dílčí výhra nad přírodou se stává pro nás "sebematem"... A tak si raději s přírodou nezahrávejme, raději si v očích pohrajme s její neopakovatelnou krásou. Tak vás zvu na možná poslední jarní procházku tohoto podzimu...

...

Nejdříve, jako by mě podzim chtěl vystrašit a ukázat mi svou pravou tvář, ale já věděl, že je to jen hra, kdo z koho a šel jsem dál, směrem ke sluníčku..

...

Ale podzim se nevzdával a do cesty mi poslal odkvetlé pampelišky...

...

které mi do cesty posílaly své parašutisty se zprávou o žluté barvě, ale proč být pesimistou, když vím, že zase to bude příští rok barva slunce, tak jen leťte, mě to nevadí a jdu dál kolem pole, kde ještě nedávno rostla kukuřice...

...

I ty odseknuté stvoly také, jako by říkaly, nechoď dál, nic není k vidění...

...


Ale zbylé listy kukuřice nabízely jistou krásu dovezenou, kdysi až z Ameriky... A tak jsem dál tu zem objevoval v barvách...



...

listů i ve struktuře palic...

...

Kolem pole vedla blátivá cesta, jako by mi na truc, ale i já šel na truc dál...

....

Pod nohama po blátě, jako po betonu, pobíhali pavoučci nápadní i

...
nenápadní... Až jsem nakonec došel k louce a tam byli ti suchomilnější...

...
A najednou bylo jaro a louka se oblékla do svých státečních šatů, alespoň pro tu chvíli, co vykrmuje oči...

....

Housenka, co si v pesimismu z podzimu předčasně oblékla černé šaty si je alespoň narychlo zpuntíkovala, aby vypadaly hravě....

...

Najednou se objevily květy a hmyz se činil, jako na jaře...

...

Jen to chmýří muselo vyslepičit, že je to jaro focené opravdu na podzim...

A tak, když jsem šel zpátky domů, ani jsem se nedivil, když na mě doplachtila velká kobylka...

...

Zřejmě se jí na mých kalhotech líbilo, tak jsem ji nechal a ona si možná připadala, jako na jarní obloze..
Cestou jsme si povídali o tom, jak je krásně, taky o Velké Pardubické a ona poslouchala tak vděčně...

...

Možná byla i trochu nedoslýchavá, protože se stále přibližovala k mému hlasu... To už jsem se ale blížil k prvním domům, tak ji ještě říkám,... taky jsi asi zmatená z toho vlídného tepla. Ale to víš, někdy se stane, že jaro příjde až na podzim. A nám se to prostě stalo. Je to ten vlídný zázrak. Pak jsem ji zlehka vzal a položil do trávy, aby i ona mohla užívat té přízně osudu.

O tom, jak vznikají úředníci.

4. listopadu 2010 v 16:27 | Přemek |  Kdo jsme...


Přátelé, úředníkem se člověk nenarodí, jako produktivní se však narodíme všichni, i když to, co produkujeme do plenek, není zrovna vábným produktem, ale je tu ta možnost ekologické likvidace.
To úředníci "trafikanti" často produkují něco podobného, nevábného i přímo obtěžujícího svým virtuálním pachem. A co je nejhorší, tento produkt nezlikvidujete nikdy a musíte se s ním doslova poprat, i když jde o blbost na entou. A jak nám tedy tito úředníci vznikají? Jejich největší líhní (přímo umělou) je Praha, ale pozor, většina těchno "novoúředníků" se rekrutuje z mimopražských oblastí a tak je mezi nimi pravověrných Pražáků stále méně. Může za to přirozená lenost původního obyvatelstva dělat nudnou a na hlavní město méně placenou práci. To třeba daleko chudší a skromější Moraváci jsou tak hodně pracovití, že bohužel, když se dostanou i ke skromnému byrokratickému "lizu", stávají se pro společnost nebezpeční.
Když už víme, odkud se nám úředníci berou, tak si řekněme na jaká místa přichází.
To třeba nová vláda učiní z Tondy Vopršálka ministra pro kde, co, a ten po nástupu do zaměstnání zjistí, že má na úřadě tolik nudících se "pracantů", že se rozhodne vytvořit komisi pro snížení stavu byrokracie a pozve svého kamaráda, kterému pochopitelně důvěřuje, protože je třeba taky od Ostravy, aby tu komisi vedl. Ten samosebou tam potřebuje lidi, kterým může i on důvěřovat a tak nám třeba ta Ostrava vyšle na pomoc Praze proti bujení administrativy skupinu lidí, jejíž jedinou kvalifikací je loajalita. Když se tito lidé v Praze dobře rozhlédnou a zjistí, že pověst nelže a v Praze je opravdu blaze, pochopí, že jakmile odvedou práci, příjdou o tu práci i oni sami taky. A proto pod záminkou, že na daný problém potřebují nějakého experta, udělají výběrové řízení a čas mezi tím uhání, jako zběsilý.. Řízení se může táhnout a nakonec v něm uspějí náhodně další kamarádi a mezi tím se téměř zapomene mezi lidem, proč ta komise vlastně vznikla. Zato samotná komise, aby se nedostala do nějakého morálního střetu z rozporu, že vlastně nic nedělá, si najde díky své fantazii a pudu sebezáchovy svou pracovní parketu. Rozhodne se produkovat různé tabulky, většinou statistického charakteru a začne jimi "obšťastňovat" jiné úředníky a ti protože tu práci přestávají zvládat dostávají na pomoc nové "bílé límečky"... Tak to jde až do dalších voleb, nastoupí nový ministr, třeba z Pardubic a zjistí, že tam má nějak moc přelidněno a pověří nějakého "perníkového" kamaráda, aby vedl komisi, pro snížení byrokracie na ministerstvu.. Pokračování je podobné, jen s tím rozdílem, že nová komise nutně musí získat i novou budovu...
Přátelé, byrokracie v českých podmínkách je naprosto kontinuální proces, který snižuje nezaměstnanost hlavně v Praze a jen díky tomu je tam vlastně i blaze. A blaze hlavně nám pracovitým Moravákům a tak očekávám, zda se třeba univerzita ve Zlíně neujme nového studijního oboru -
" Snižování nezaměstnanosti v Praze"... Vždyť na novém úřadě bude potřeba i obslužného personálu, jako uklizeček, vrátných, sekretářek, asistentek a podobně a to by byly dobře placená místa pro rodilé Pražáky.
Jak sami vidíte, nezbývá mi nic jineho, než konstatovat, že snižování byrokracie je jediné poznané a přinejmenším v českých podmínkách i prokázané, perpetum mobile na světě.

O zázraku.

1. listopadu 2010 v 22:00 | Přemek |  O zdraví a "léčení"..

Tak jsme se dnes dozvěděli opět zajímavou zprávu z "velké země" z Ruska. Někdy se zdá, že čím větší zem, tím větší, až neomezené, možnosti... Co nám ona zpráva tak sezačního přináší...

V Rusku existuje více léčitelů než odborných lékařů. Uvedla to agentura RIA Novosti s odkazem na předního ruského psychologa Andreje Jureviče z Ruské akademie věd.

Těžko říct proč, zda je tradiční medecína v této zemi na tak zoufalé úrovni, že lidé vyhledávají placené služby těch, co slibují zázraky. Já si myslím, že při takové koncentraci léčitelů bude Rusko i prvním státem, kde tito neobyčejní lidé začnou léčit i bolavé zuby tím, že vám přiloží ruku na ústa a všechny kazy se samy dobrovolně zacelí... Je možné, že stomatologická komora už musí mít teď z ruského příkladu hlavu, jako balon a kdo ví, zda i ona nebude muset nasadit na sebe nějakého mága, aby zase dobře šlapala.
Nemám nic proti léčitelům, zvláště těm, co využívají tradiční bylinky, másáže, homeopatii i jiné techniky, pokud prokazatelně člověku pomohou a v podstatě mi je jedno, zda se bude jednat o placebo efekt. Vadí mě ti, co slibují zázraky za peníze. A nemusí to být jenom léčitelé, ale i vůdcové sekt a jiní lidé, co mají pocit své vyjímečnosti a často se přitom jedná jen o jejich psychickou poruchu. Zázraky přátelé neexistují, všechno na světě jde logicky a vědecky vysvětlit, když ne dnes, tak třeba za 50 let, či později. Zárak je pouze nepoznaná věc, protože všechno ve vesmíru má své logické fyzikální, chemické a biologické vysvětlení.
Mně osobně, tím, že jsem si pro sebe vytvořil teorii informační antihmoty, připadá už teď každé vyslovení o něčem, že se jedná o zázrak, jako úsměvné.
Ale je fakt, že i já mám jednu slabost. I když vím, že je to absolutně nevědecké, pak pro mě přece jen jeden zázrak existuje a to - "zázrak lásky"... Láska je totiž něco tak krásného, že odmítám si připustit skutečnost, že se jedná jen o nějaký chemicko-fyzikální stav.