Lepší je jít za sluncem, než za svým stínem.

Přátelé buďte vítáni!

Březen 2010

O zázračném pleťovém krému.

31. března 2010 v 23:00 | Přemek. |  Jára Cimrman a Hilda
Přátelé musím konstatovat, že lidé zatím stárnou na truc všem zázračným pleťovým krémům. A ty nám toho, díky svému unikátnímu složení, už tolik naslibovaly. Ne jen, že zabrání tvorbě nových vrásek, ale že dokonce i ty staré vyhladí... Ale bohužel všechny tyto vylepšovací masti trpí jedním hlavním problémem a to svým "prd" efektem, jak to kdysi rádoby vtipně popsal můj vzdálený příbuzný Jára Cimrman. Dokonce, i má pra, pra... geniální uklizečka Hilda prohlásila, že sádlo je levnější a udělá v konečném efektu stejnou službu. Je ale smutné, že tito moji předci, ač měli pro to všechny předpoklady, nic proti "vyděšeným pohledům" do zrcadla neudělali... V poznámkách Járy jsem našel pouze větu - "Musí to být něco silného" a Hilda k tomu problému pouze poznamenala po večerní kosmetice - "Který blb mi osolil to sádlo"... A Jára taktně mlčel, protože pochopil, že i tento pokus byl slepou uličkou.....
Rozhodl jsem se tedy využít fatálního selhání mých příbuzných a tuto po géniích nazaplněnou skulinku naplnit svým "zištným darem" světu lidí po třicítce...
Navázal jsem tam, kde předci ukončili bádání a vyloučil jsem sůl.... Ne však sádlo. Začal jsem jej míchat i s výživnými látkami, které jsem v minulosti vyzkoušel při objevování vlasového siliče... Slepičáky jsem vyzkoušel taky, ale přestalo mě časem bavit jezdit v prázdných autobusech... A pak vrásky se spíš tím smradem ještě zvýraznily... Ve vědeckém světě mě ale oprávněně provází pověst pedanta a žádná možnost nemůže být dost špatná, abych ji nevyzkoušel.
Přátelé už jsem ztrácel s léty naději, ale jako vždy v mém životě zasáhla šťastná náhoda, dostal jsem povolávací rozkaz k vojenskému cvičení na Aljašce. A když máte jít do takové sibérie, to musíte mít dobře naglobinované "kanady"...
Přátelé, když hned první vrstva zacelila praskliny na starých, ale kvalitních "bahamských" botách (říkal jsem jim tak, protože byly kupodivu kožené), okamžitě mi došlo do mozku, že jsem vlastně objevil levný a efektní krém na vrásky. Zatím bohužel jen černý a hnědý, ale i to je přece výběr...na který jsme notabene z minulosti zvyklí... Mým cílem, je vyrobit pestrou paletu těchto senzačních mastí, všech politických odstínů... Zatím na tom pracuji...

Přátelé, mohu vás ubezpečit, že jste tu na blogu Novinek první na světě, kteří spatří na vlastní oči, jak efekně si tento krém poradí s každou vráskou a jak doslova zkrášlí dokonce i ksich...
Nebudu už to dál okecávat, ať má vědecká práce přímo za mně promluví a změní dějiny kosmetiky...




To čumíte s otevřenou pusou, v takový efekt jste si netroufli doufat, ani v té nejbujnější fantazii... Ale proč nebýt skromný, i mně to zaskočilo.

Přátelé hledám odvážné a krásy chtivé dobrovolníky pro druhou generaci mého krému. Ten bude obohacen o jisté množství kyseliny sírové, která tím, že rozpustí starou a opotřebovanou pokožku, uvolní místo pro tu svěží, tak aby nedocházelo k "jojo" efektu, po vysazení krému.
Počítačovou simulací jsem došel k tomu, jak bych vypadal po intenzivní léčbě tímto krémem. Musím přiznat, že zatím je to víc nadějné, jak průserové, ale raději bych ty dobrovolníky...

Já po aplikaci zmlazovacího krému druhé generace.



Přátelé, moc vás prosím, nezavalte mě objednávkami, posílejte zatím jen zálohu.. A nebojte se, přesně za rok, opět na 1.apríla, začnu slíbené krémy zasílat.

O tom, že jaro není apríl.

30. března 2010 v 23:08 Fotoblogy o městech i přírodě.
Pořád mám pocit, že někteří lidé, zřejmě u nás bydlí spíš na Aljašce a nevěří, že už je jaro. Musím to ještě jednou tedy zdůraznit. Tedy Vysočino, tedy Krkonoše (vězte, že Krakonoš, zrovna odešel z politiky, ale určo se vrátí..), JARO už je opravdu tu. Zima končí a zahrádkáři se těší na dřinu... Zahrádkáři byli totiž už za socialismu průkopníci nestoudného kapitalismu. Jo, vykořisťovat rostliny je velmi snadné. Ovšem, když se rostliny rozhodnou pro stávku může se z toho stát složitost. Tak třeba třicetiletá hrušeň se umí účině bránit vykopání. Kopal jsem ji kdysi dva dni a vypil jsem litr hruškovice. Na švesku stačí dvě deci. Jabloň vezme půl litru. Broskev jde vykopat s kofolou.
ALE TO JSEM TROCHU ODBOČIL.
Tak zpátky k jaru. Vysočina mi psala, že se včera ještě kdesi koulovala a Krkonoše jsou zapadlé tak, že se ani neozvaly, jen poslaly fotku s periskopu. Tak, abych je potěšíl rozhodl jsem se jim zdokumentovat, jak to bude u nich vypadat na začátku léta.. :-))

Zlatice vykvetla do 14 karátů...

Koniklece se vysvobodily z klece zimy...i šutrů..

Čmeláci dostali ukrutný hlad...

I tulipány se tulí k jaru ...

A blizny se těší na blíznutí...

A ohňostroj keřů právě propukl...

Někteří se snaží z jara vykroutit, ale však oni se zase vyžehlí...

Ale co to...
Co je to za zvláštní stromy?

Právě nám tu kvetou vajíčka, že by někdo narouboval na strom slepici???

I na vánoční stromek???

Kdepak, to jen jsou velikonoce blízko apríla...



Ale ty kvetoucí barvy jsou opravdu pravé. Přeji všem, i těm na Aljašce krásné jaro a hodně barevné, protože barvy nás nepouští do zrakové nudy. I ony umí totiž vlny...

O "vlnách" a pupenech.

28. března 2010 v 19:11 | Přemek. |  Kdo jsme...
Asi se vám bude zdát, že jsem vybral jakýsi nesourodý název, ale pokusím se vás přesvědčit a to i za pomoci redakce mých novin Jerevan, že tomu tak není.
Včera, když jsem přemýšlel o tom, jak začít tento blog, protože konec byl už v mé hlavě hotový, napsala mi kamarádka ve zprávě mimo jiné, že musí ještě něco probrat s dcerou, nestačil jsem ani zareagovat a za osm minut došla další zpráva, že je hrozně ospalá a jde spát... Jedna zpráva zdánlivě popírá tu druhou, ale to si myslíme jen my muži, protože na rozdíl od žen myslíme dost konzervativně... Já těmto zprávám, co ženy vysílají do svého okolí..., že jednou je to třeba ano a za chvilku, to stejné už zase ne, tak tomu, já říkám "vlny". Kdysi mi jedna paní tvrdila, že by nikdy nevleza do "sekáče", protože by se jí ošklivilo nosit něco po někom a druhý den mi z bezelstným výrazem vyprávěla, jaký si tam koupila krásný "hadřík"... Když jsem na to téma s jednou debatoval, proč tak často mění na věci názory, odpověděla mi, že všechno se neustále vyvíjí, tak je schopna uznat, že se mýlila a pragmaticky se přihlásí k tomu, co zavrhovala neboť není taková konzerva, jako třeba já.
Pánové, když vás manželka nechce někam pustit, ještě to nic nezamená, za pět minut vyšle další "vlnu" a v ní vás tam pustí a nebo taky třeba vás opustí, záleží, co ji bude připadat momentálně lepší...
Berte to tak, že i ženy to mají s námi hrozně těžké.. Ony třeba vůbec nechápou, že koníčky, jako třeba hospoda, fotbal, gaučink a jiné, které jsme milovali před svatbou, milujeme i po ní...A věci, co jsme nesnášeli, tak ty také dál hrdě nesnášíme...Neměníme své zvyky, to raději už změníme "osoby a odsazení"...
Abych se dopátral toho, co je vlastně lepší, zda to "vlnění" žen, či skoro "apatická" hladina od mužů, pověřil jsem redakci svých novin Jerevan, aby přišla s nějakým smysluplným řešením tohoto letitého sporu. A to by nebyl Jerevan, aby na to nedošel a to díky elegantní empirické dedukci založené na pozorování pupenů...
Přátelé, je to premiéra, nikdo to už po nás nemůže líp vyřešit.
Vemte si teď na jaře pupeny stromů či keřů.. Představte si, že by se rozhodly udělat "vlnu" a letos nerašit, až příští rok... Co by se tak asi stalo... Strom, či keř by byl jako uschlý vykopán a tak by už nevyrašil nikdy. V kozervativním mužském pojetí udělá to stejné, co loni a vyraší. Z toho plyne, že příroda fandí klidné a vypočítatelné hladině a ne žádným "vlnám"... Pánové můžeme být opět na sebe pyšní.
A nyní fotodokumentace ke zjištěným věcem. Redakce dovoluje všem potřebným mužům si ji zcela zdarma stáhnout do počítače, pro podporu svých argumentů v boji proti domácím "vlnám"..



Prosím, kaštan raší...konzervativně..



Kočičky kvetou a nedělají vlny...




Zlatice se chystá ke květu a ani ona nechystá žádné změny...




I angrešt se drží tradice...




Ale co to, že by nakonec přece jen první "vlna" v přírodě... Ale to samosebou ne. Přátelé tady se jedná o pupeny švestky, ony si jen kapku natáhly svůj spánek protože mají zrovna moc krásný sen...
A víte o čem se jim zdá??? No tak kouknite....



Tak o tom se zdá nejen pupenům švestek, ale i "konzervám"...

O Topolánkovi.

25. března 2010 v 21:15 Politika.
Když jsem psal poslední blog o tom, jak se nabíhá na vidle, netušil jsem, že i v naší politice dojde k tomuto jevu tak brzo, no jsem naiva... Psal jsem o "vyčuraném" Paroubkovi. proč ne o tom, kdo, když stoupal na vrchol, tak mu někteří jeho kolegové v "ústraní" říkakali "Tupolánek".
Tenkrát mi to připadalo od nich jen rádoby vtipné a docela hnusné. Bohužel čas ukázal, že byli vekými prognostiky. Jakkoliv člověk může na něm hodnotit, že je "svůj" a že se falešně nepodbízí, ta jeho pravdivost je naprosto destruktivní a ODS vede tam, kam ji poslal náš prezident, když odmítl být už jejím čestným předsedou.
Vyprávěl mi jeden kamarád filmař, jak na festivalu v Karlových Varech se "zalkoholizovaný" Topolánek na záchodcích sázel s ochrankou, či přáteli o to, kdo víš načurá. Myslím, že teď se mu to povedlo vyhrát, načural hodně vysoko, přímo na sebe. A kdo by chtěl počuraného politika. Náš národ přece volí raději ty "vyčurané.."

O tom, jak se nabíhá na vidle až se naběhne.

23. března 2010 v 18:25 | Přemek. |  Ostatní.
Nedávno jsem četl v časopise stížnost jednoho manželského matadora na svou ženu, že je bezcitná a cynická. Vypozoroval to z toho, jak se k němu v jeho kritické chvíli zachovala. Prý jezdí na víkendy opravovat chalupu na polosamotě, převážně bez ni a po návratu zajde pro dobré slovo do hospody, no a občas se mu stane, že se ožere víc, než je zdrávo a tak "z ohledů" na manželku raději přespí u kamaráda.. Občas se mu to stane i v týdnu.. Jeden víkend hned na začátku prý při práci ve sklepě, průvan za ním zabouchl dveře, které byly udělány tak, že zevnitř nešly otevřít... Zůstal uvězněný ve sklepě tři dny... Postupně snědl jablka, pil sirupy a nakonec začal jíst i syrové brambory...Nikdo jej nesháněl a už myslel na nejhorší.. Nakonec ho zachránilo, že soused šel náhodně kolem a on jej křikem na sebe upozornil. Soused jej pak chudáčka vyčerpaného dovezl domů k manželce...Ta se jen podivila, jak to vypadá a dál koukala na televizi. Teď ji nemůže odpustit to, že jej vůbec nehledala a ještě mu řekla, že si za to může sám. Vůbec nechápe tu její lhostejnost...
Připomělo mi to svým způsobem veselý příběh z našeho bývalého družstva. Náš předseda se chtěl vyrovnat Slušovicím, ale stavěl tak trochu potěmkinovy vesnice, prostě věci méně pro ekonomiku a více na efekt a udělání dojmu... A tak na různých místech bylo několik místností k posezení a "šmajchcimer".. Taky byl velký "soudruh prášil".
Tak třeba zakoupil, aby se komusi zavděčil, čtečku mikrofilmů, nikdy jsem nepochopil na co. Ale, jednou když v mé přítomnosti, nějakému stranickému tajemníku vyprávěl, že to je napojené na vídeňskou databanku, tak mi zatrnulo, aby soudruh neprojevil zájem o připojení... Možná, že kdyby se mělo jednat o moskevskou, tak snad, naštěstí ta vídeňská jej neinspirovala...
Aby jsme hosty mohli udivovat vlastním vínem, musel jsem založit vinici, marně jsem poukazoval na nevhodnost místa. Ale jak jsem později pochopil, nešlo tu v podstatě ani o to, aby vinice plodila, ale jen aby byla... Vybudoval se vinařský sklep a hrozny do něj se vozily ze spřáteleného družstva na jižním Slovensku... Kdykoliv předseda pořádal nějakou akci pro návštěvy neopoměl zdůraznit, že je to víno z naší vinice...z tvrdých podmínek.. Nebyla v něm samosebou ani bobule...
Pak nechal vybudovat nový velkorysý "Bílý dům", se spoustou posezení a "šmajchlcimer", ale také s kancelářemi, které měly prosklené dveře.. Jeho nápad, prý aby lidé v nich pracující, si nebyli nikdy jistí, kdo se zrovna na ně podívá a tak se věnovali svým úkolům. Protože k nám stále zval "inteligentní" stranické návštěvy, můj kamarád byl ustanovený "kastelánem" a průvodcem zároveň. A tak každá delegace, než došla k místu posezení a případně následných pokojů..musela absolvovat prohlídku vnitřní okázalosti. Začínalo se saunou, pak jídelnou, terasami a jako zlatý hřeb byly ony kanceláře s proskenými dveřmi, kde bylo každému dúkladně vysvětleno, proč.. Fungovalo to skvěle až do návštěvy sovětského konzula... "Kastelán" se na chodbě u prosklených dveří zastavil a vysvětlil konzulovi jejich průhlednost, když tu se dostavil předseda a ještě jednou vše pro jistotu osobně zopakoval. Pak se prohlídka "hradu" postupně dostala k hlavní komnatě, k pracovně předsedy. On sám pohostině otevřel vypolstrované dveře a v té chvíli, do té doby téměř mlčící konzul, pronesl: "A proč vy soudruhu předsedo nemáte taky ty dveře prosklené..? Všichni, až na předsedu, který modral, jsme se začali dusit smíchem.. V tom momeňtě jsem si toho konzula přímo zamiloval... Jo sovětský soudruh ten socialismus ještě bral upřímě... Situaci nakonec zachránil kamarád a docela po stachanovsku... Řekl, že soudruh předseda stejně veškerý svůj pracovní a často i volný čas tráví na provozech mezi pracujícími, takže se v kanceláři prakticky ani nezdržuje...
A tak od toho dne díky konzulovi se prohlídky prosklených dveří přestaly konat...

"Okrasná" betonová část "Bílého domu", které jsme říkali důvěrně "Stalingrad"... Věřím, že by odolala i jadernému výbuchu..

O prvním roku.

20. března 2010 v 18:41
Dnes v 18.32 hodin začalo astronomické jaro, ale první jarní den máme spojený až se zítřkem. Proč však neslavit příchod jara dva dni, vždyť je to nejkrásnější roční období. Jaro přece probouzí do života a je každoroční nadějí. Pro mě osobně, jako by se teprve dnes začal nový rok. A je zvláštní a uvědomil jsem si to teprve včera, že právě před rokem jsem napsal svůj první blog "O toleranci", prostě jsem tak nějak začal s jarem..a nebylo to vůbec, tak plánované...
Tak než budu pokračovat o dnešku, dovolte mi připomenout něco z minulých blogů, hlavně z těch mých oblíbených - o makrech.. Tak pár obrázků pro vpomínku na to, co nás letos na louce zase čeká..


Na tenhle snímek jsem asi nejvíc pyšný, vždyť obyvatelky tohoto sídliště nevypadaly vůbec přítulně..



Tady jsem se hypnotizoval se závodním koníkem...



To tahle vosa přede mnou sklopila zrak, určitě neměla čisté svědomí...jo vosy ještě zrak klopí, politici ne...těm klopí zbytek národa..



Kdybych měl fotoaparát při prvním blogu, určitě bych tento snímek pod něj dal.. Vždyť to je také o té toleranci...



Teprve až se člověk zastaví a zakouká, užasne jaké krásné kresby mají třeba motýli na křídlech..



A kolik barev..



Ale i brouci mají svůj půvab, když je nevidíme jen jako něco po čem, i když nechtíc, šlapem..nebo míjíme bez povšimnutí, protože krása často není na první pohled vidět.



Psal jsem i o Psídiu, které je moc dobré, nedá se koupit, ale velmi dobře pěstovat doma..



Psal jsem o Slušovicích a rozkošné žokejce...



Napsal jsem o botičkové dizajnérce Kateřině Boudové, ale nezmínil jsem o jejím otci Milanu Boudovi, který s ní souběžně vystavoval obrázky, hlavně koláže sestavené ze starých papírových peněz... A pak jednu půvabnou drobnůstku a jsem zvědavý, kdo první odhalí o co se jedná..



Tož hádejte hadači...o co se jedná...

A na snímku pod hádankou dva svérázní pohodoví a pohodlní cyklisti...které jsem potkal při svých toulkách za obrázky...




I když zimu nemusím, i v ní jsem se snažil zachytit její výtvarnou krásu...



No ano, já vím, nesmím ani zapomenout na svou redakci novin "Jerevan", která mi třeba pomáhala zjistit, kam utekl medvěd před porcováním poslanci...


A teď ještě chvíli k dnešku. Dopoledne jsem pro vás zachytil na pár obrázků z posledních předjarních hodin a tak se kouknite...nebudou tentokrát ani tak moc s přírody, to víte, spolupracoval Jerevan..


Mládí zelených se rozhodlo zkoncovat z obstrukční politikou svých otců a vrhlo se na sport... Bohužel jen dcery, synové jako živitelé budoucích rodin zatím váhají...Tolik Jerevan a já dodávám, že se v Uherském Brodě konal celorepublikový turnaj žákovských družstev ve florbalu..

Tropický ráj aquaparku v Brodě se vylidnil neb voda zmodrala, když si sem po schůzi přišli zaplavat členové jedné strany... Tolik Jerevan, já dodávám, že je těsně před otevřením...

V Tescu bylo tak přetopeno, že se začala rozpouštět zmrzlina a tak byla dána k vychlazení ven...
Musím to uvést na správnou míru, venku se udělalo celkem hezky a tak byla zmrzlina dost optimisticky vystavena venku...

Na utajeném místě byl ke spatření radar HAARP, velmi složité a důmyslné zařízení...
Bohužel i teď musím opravit redaktory Jerevanu, jedná se o zvětšeninu květu Čemeřice... Kruci písek, už mě ti redaktoři dneska začínají štvát, tak víte co? Já vám je představím...
Prosím, to jsou oni..

Tak jistě chápete, že ta spolupráce někdy drhne...
Prý pojízný bordel z Istanbulu... Kdepak, takzvané humnové auto veze bordel ze zahrádky někam na "vhodnou" skládku...

Paroubkova tiskárna na stokoruny pro nezaměstnané.. Sám má prý doma na pětitisícovky...
Blázníte, to by tu bylo narváno... To je náhodou moc krásná věc, která by se vyjímala v mém blogu o věcech na kličku, ale objevil jsem ji později. Přátelé, tak tohle je opravdu nádherná hračka, posilovač a didaktická pomůcka v jednom. Zatočíte klikou a až zazní ton, je nabito, zvolite řeč které rozumíte a dozvíte se mnoho zajímavých informací o Komenském...no škola hrou v praxi..


A na závěr mám pro vás bombu a už vůbec neodporuji novinám Jerevan...
Na vlastní oči můžete spatřit blUFO o kterém jsem psal...


Přátelé musím pochválit prodejce, vůbec se netají, co si za ty hříšné peníze koupíte.. A pak, že v našem státě už vymřeli poctiví švindlíři...

O černé kronice.

18. března 2010 v 10:19 Kdo jsme...
Dnes jsem po delší době zhlédl poslední raní zprávy na Nově a připomělo mi to jejich slogan, že začínat s Novou se vyplatí... Tak tedy nevím, jak to na téhle televizní stanici myslí doopravdy. Na dvě zprávy z černé kroniky připadla jedna zpráva normální. Opravdu optimistický začátek dne. Ale asi na Nově vědí, co lidi baví sledovat... Potom je to, ale smutný obrázek o nás všech. Komerční televize by přece nikdy dlouhodobě nevysílala to, co by nebylo "radostně" konzumováno. Je mi jasné, že to není problém jen naší země, i když ten povahový rys podle toho známého - chcípla mi slepice, ať chcípne i sousedovi, lecos o nás naznačuje.
Setkal jsem se v životě s lidmi, kteří noviny začínali zásadně čist od černé kroniky. Nebylo to z žádné morbidní úchylky, jen tak prostě čerpali "optimizmus" pro svůj den, ve smyslu - někdo je na tom ještě hůř.
Poznal jsem i jednu ženu, která naopak, ani náhodou, o černou kroniku očima nezavadila a když na televizi se vysílal nějaký záběr, ať už z havárie či zemětřesení, okamžitě přepínala na jinou stanici s poznámkou, že si ta neštěstí nehodlá programovat do duše. Podle mě, i tohle je svým způsobem extrém, ale daleko víc pro mě pochopitelný. Osobně černou kroniku vůbec nevyhledávám. Ale v přijatelné míře ani nezavrhuji. Někdy může působit výchovně a někdy může napomoci k solidaritě.
Ale začínat černě tak krásný jarní den, jako je dnes, Novo??? To se fakt nevyplatí.

O vaření z "hlavy", část 2.

16. března 2010 v 0:53 | Přemek. |  O jídle.
Asi prvním mým jídlem, kde jsem ze začátku narazil, byly palačinky... Několik prvních pokusů výborně chutnalo slepicím, ale postupně jsem se empirickým přibližováním k ideálu řídkosti těsta dopracoval k tomu, že palačinky nelepily k pánvi jako kanagon. Když se mi podařilo obrátit první amoletu, mohl jsem přistoupit k machření a otočit ji nadhozením pánvičky. Pořád vzdorovala, až na pátý vzteklý pokus se rozletěla, jako UFO ke stropu a vytvořila na něm plastickou tapetu. Když jsem se škrábal po židli ke stropu, sama se uvolnila a rozpleskla se o sporák. Přemýšlel jsem, zda nedonést ze dvora slepici, aby ten sporák ojedla.. Ale v představě, že by z ní na plynový vařič mohlo pleskonout kus "hnojiva", očistil jsem sporák raději sám a přehazování palačinek jsem s okamžitou platností vyřadil ze svého repertuaru... Holt lepší nemachřit a raději rychle navařit..
Když mi bylo 19 roků, umřela nám mamka, byla to pro mě s bráchou tragedie, ale pro otce to byla přímo katastrofa. On patřil k těm vzácným mužům, co v domácnosti prakticky nic neuměli.. I prádlo, které si má obléci mu mamka každé ráno chystala. Vůbec nevěděl kde co má, po odchodu mamky byl hrozně bezradný a tak jsme se o domácnost museli začít starat s bráchou. Protože třeba žehení nebylo určitě vymyšlené pro mě, ujal jsem se nakupování a vaření. Docela mě to bavilo a vymýšlel jsem stále složitější jídla. Jenom jedno jediné mě trápilo několik let. Čevapčiči. Ale ne takové to běžné české, ale to, které jsem jedl v Bulharsku... No co já udělal pokusů, různých směsí a to mi už říkali i známí, že do toho Bulhaři melou oslí maso... No jak se později ukázalo, osel jsem byl já. Můj poslední zoufalý pokus, jak dosáhnout bulharské chuti, zkončll málem tragicky. Víte jak tenkrát bylo ještě maso dost vzácné a já šokoval řezníka tím, že jsem chtěl pomlet vepřovou kýtu na sekanou. Byl ze mě opravdu na mrtvici a lidi ve frontě za mnou si nejspíš proťukávaly hlavy. Asi právem, ani tento experiment nevnesl světlo do problému, i když jíst se to dalo. Až teprve po létech, když v brněnském vymakaném bufetu Sputníku otevřeli gril a já tak poprve u nás jedl jídlo dělané na dřevěném uhlí...Ano, to byla ta chuť, kterou jsem u čavapčiči nemohl dosáhnout.. Žádná ingredience, ale způsob dělání...na dřevěném uhlí..

Na závěr této části ještě jídlo, které jsem si pro sebe vymyslel.

Bramborová sekaná.
Mám moc rád sekanou a bramboráky, tak jsem si řekl proč to nespojit dohromady. A ono mě to nezklamalo a sekanou už jinak nedělám.
Předpis je zcela primitívní. "Šišku" uděláme běžným postupem včetně koření, jen místo strouhanky dáme do masa na hrubo nastrouhané brambory... Kolik, nevím, vařím z hlavy, takže od oka...
A nedávám vajíčko. Brambory nesmí být nové, čili moc vodnaté. A mleté maso pouze vepřové.
Sekaná má pak pro mě tu správnou bramborákovou chuť. Už se těším v létě na "prohloubení" toho experimentu. Kdo ví jak bude chutnat bramborové čevapčiči bulharskou cestou na dřevěném uhlí...?

O "šťastné zemi" - II

14. března 2010 v 15:47 Ostatní.
Přiznám se, že jsem v té šťastné zemi nikdy nebyl a vlastně i trochu byl. Na začátku 80 let jsem se dostal na pár hodin do spíše nešťastné země, která za první republiky patřila do našeho státu a po válce si ji "smlslo" Rusko do svého sojuzu. Zajel jsem si s rodinou do Užhorodu. První, co mě překvapilo po příjezdu, že už jsme jeli městem a pořád byla jakási široká zpevněná polní cesta. To my jsme měli v družstvu cesty asfaltové... Člověk by řekl, že v tak velkém městě, by mohly být.. Sláva, před stranickým sekretariátem se nacházelo několik desítek "potěmkinovy vesnice". Ale zaparkovat se dalo mnohem dál na kalužnatém parkovišti. Vytřepaní z cesty vysoukali jsme se šťastně z auta a po zjištění, že ve městě se zřejmě zastavil čas, hned po návratu do "velké rodiny" a nebylo prakticky co obhlížet, rozhodli jsme se alespoň najíst nějaké místní speciality. Začali jsme v těch podivných "bezobchodních" ulicích hledat restauraci. Jednu nám nešťastný osud dovolil najít, ale hned po vstupu do ní, nás zpátky vytlačil puch z cigaret a alkoholu.. A tak uzrálo mé rozhodnutí, vyzkoušet polozapomenutou znalost ruštiny a přeptat se na něco snesitelnějšího. A zabodoval jsem. Hned první ochota nás nasměroval do restaurace v hotelu pro "inostraníky"-..tak nějak to znělo. U dveří tohoto luxusu stáli dva -"milicioněry"- a kontrolovali, aby tam náhodou nevlezli nějací místní občané. Po prokázání se pasem, pohltila nás celkem velká a prázná restaurace. I díky tomu tam bylo dýchatelně, tak jsme spokojeně usedli ke stolu. Po čtvrt hodině se k nám došoural nějaký, zřejmě tím prázdným prostorem dezorientovaný, číšník a zeptal se nás zda budeme i obědvat. Ptal se tak smutně, že jsem nabyl dojmu, že když pojíme, nezbude už nic na něho...ale možná taky, že byl naopak přejezený...
Požádali jsme o jídelní lístek. V životě by mi nenapadlo, že něco tak samozřejmé, může někoho tak překvapit. Ptal se - "počemu" a já to věděl.. Od doby, kdy jsem si na Slovensku nechal poradit od číšníka, že mají, jak jsem rozuměl, chutnou bravčovou pečienku, pro mě mým mozkem přeloženo, vepřovou pečínku, trvám v cizině na jídelním lístku.
Tenkrát, po donesení jídla, za ironického chechotu mé bývalé ženy, mě pleskla přes nos, pro mně tak nechutná vůně jater. Já je prostě nesnáším. I proto jsem se údivem číšníka nedal zlomit a on přece jen nakonec s nechápavým kroucením hlavy pro něj zašel. Zřejmě ho musel teprve tisknout, ale podařilo se.. Nikdy nezapomenu na ten můj pohled do jídelního listku. Na jedné straně bylo menu 1 a na druhé straně menu 2. Obě menu se skládaly se zeleninové polévky, ryby s bramborama a švestkovým kompotem.. Jediný rozdíl mezi oběma jídly byl pouze v tom, že ta první ryba se pekla v kolektivu ostatních ryb a ta druhá individuálně na tácku. Konečně byl jasný nechápavý pohled číšnika při žádosti o jídelníček. Dali jsme si tedy tu táckovou "specialitu"... Když jídlo donesly, rozvoněla se nad stolem uzená vůně... Že by ta ryba?? Ne, to ty švestsky...kompot byl z uzených švestek.. Moc nechutnal, ale dal se přežít. Ryba byla zažraná do tácku nebo tácek do ryby, každopadně nedaly se od sebe oddělit. Po tom "pochutnání" jsme se autem opět "odtřepaly" po té hlavní polní cestě zpět na Slovensko.. Nikdy už jsem se pak do té "šťastné" končiny neodvážil... A při tom v knize "O šťastné zemi" se o ní tak krásně psalo...
Dnes mám pro vás další výňatek z té knihy, taky z restaurace..



Při jídle se nám stala také příhoda, která je velmi typická pro sovětské lidi a která nejlépe ukazuje, jak hluboce prožívají to, za čím spěje jejich sovětská vlast. Mezi řečí se soudruh Smoljakov z Moskvy zeptal jednoho z vedoucích lidí v Umani, - "Jak to, že nekouříš? Vždyť jsi přece dříve vždy kouřil."
A na to dostal odpověď: "Víš kamaráde, kouřil jsem vždycky, ale teď jsem toho nechal. Myslím, že mi to přece jen nedělá dost dobře a já bych hrozně rád prožil ještě alespoň několik let za komunismu. Už nám k němu chybí jen několik let a já bych nerad umřel dříve, než to příjde..."



No, co dodat, umřel určitě dřív a zdá se, že ani žádný současník se té "krásy" nedožije...Naštěstí, kdyby ten komunismus měl vypadat, jako život v Užhorodu 30 roků po napsání knihy....Ani si to raději nechci představit.

O cestě za Liškou Bystrouškou.

11. března 2010 v 19:49 Fotoblogy o městech i přírodě.
Shodou okolností jsem se v jednom měsíci dostal v Luhačovicích do dvou míst, které se staly kdysi "relaxační" inspirací pro našeho velmi významného hudebního skladatele Leoše Janáčka.
Poprve tento básník tónů se ubytoval ve vile Vlastimila, kterou postavil jako svou první luhačovickou stavbu skvělý slovenský architekt Dušan Jurkovič.

Navštěvoval i hotel pojmenovaný po jeho příteli, také významném českém hudebním skladateli - Bedřichu Smetanovi a jednou i navštívil i vilu Jestřabí. Ale vydejme se za liškou...a bystře, protože letos ta zima je už venku velmi otravná..

První zastávkou, kde byl Janáček také ubytován je dříve se jmenující - Janův dům. Dnes už jej známe jako Jurkovičúv dům. Po přestavbě, při které Jurkovič spojil dva domy - Janův dům a koupelny, do jediného celku a provedl nádstavbu o další patro, celou budovu z vnějšku i vnitřku opatřil doslova pohádkovou malbou. V roce 2002 byla dokončena rekontrukce budovy i s doplněním o bazén, saunu a restauraci..
Tak Leoši, na chvilu sestupte ze svého nebe do ráje a pojďte se se mnou podívat, jak se to povedlo...

Sníh jako by podtrhoval barevnost fasády, ale posuňme se rychle kupředu z té zimy do domu, v nebi je jistě tepleji, ať Leoši nenachladnete, blízkou Vincentku proti chrapotu co "čepují" na kolonádě, tam na vrchu asi mít nebudete...

Tak vestibulem pospíšíme dál, jistě už by se hodilo nějaké "nebeské" jídlelko..


Ale Leoši, pořád vás táhne ten pohled nahoru, ale zapoměňte prosím chvilku na to své nebe a podívejte se před sebe...

Vidíte, už je prostřeno, jen usednout a začít se těšit na "vůňochutě"...
A prostřeli nám modré z nebe, tady se budete jistě cítit, jako doma..

A zde si dáme kávičku před cestou za dobrodružstvím Lišky Bystroušky....


Tak jdeme směr Augustiniánský dům. Vzpomínáte na něj?..
Byl postavený v novorenesančním stylu s novogotickým stylem kaple pro augustiniánský klášter sv.Tomáše sídlícím na Starém Brně.. Původně sloužil jako ubytovávací zařízení pro kněží a katolické rodiny. Tady jste Leoši nejčastěji trávil své letní ozdravné pobyty. V létech 1922 a 1926 jste zde napsal Lišku Bystroušku a slavnou Glagolskou mši... Prožil jste tu vlastně vrchol své tvorby.. Ale i tam se to změnilo. Po létech chátrání byl tento krásný dům zrekontruován na wellness - spa hotel. Tak spěchejme k němu, Bystrouška už jistě čeká ve svých tonech toho prostoru...


Konečně tady, ale pravda, nebylo to zase tak daleko...


Po přivítání zmíříme nahlédnout do kaple, i tam vás napadala ta kouzelná harmonie hudby..


Leoši, už jste se zase zasnil, ale čeká nás ještě vlastní dům, kde jste se cítil tak dobře..



Nejdříve po cestě malé osvěžení, co takhle mistře Janáčku dát si pivo Janáček.... Ne, opravdu ne, to pivo nepojmenovali po vás, i když pivaři říkají, že má také tu správnou harmonii, to je jen shoda jmen..

A co tak zajít za ralaxací...tak sestupme do "zážitkového centra"..


Je tu trochu plno, to víte zvědavci, jako vždy, když se něco nového otvírá...



Tak tady máte zatím volno nebo, že by jste šel relaxovat na pokoj...

do vany...nebuď te tam dlouho, rád bych udělal s vámi společnou fotografii... Tak čekám na vás..u zrcadla..


Ach jo, já vím, že se vám ve vaně dobře relaxuje a že ve vás možná zrovna zní pokračování Lišky Bystroušky. Kdo mi však bez té společné fotky uvěří, že jsme spolu strávili tak pěkné odpoledne v té nepěkné zimě...

O viděti blUFO.

9. března 2010 v 17:29 Ostatní.
Když jsem vcházel do TESCA vůbec jsem netušil, že konečně spatřím UFO. Hned za vchodem mají totiž koutek pendlující prodejci "zázračných" výrobků i výrobků nezázračných, ovšem údajně za zázračné ceny... Obvykle kolem nich projdu jako duch, téměř neviditelně, abych je neprovokoval k jakékoliv zbytečné námaze... Dnes však byl zřemě můj psychický stav vyjádřeno kondiciogramem na úplném minimu a já nechtíc o rozmáchnutého dealera zavadil.. I úsměv roztáhl se mu v širá kola a okamžitě se mě ujal...A jak by jinak, hned se mě zeptal jestli nechci vidět vedlejší produkt výzkumu pro kosmické lety, konkrétně pro relaxaci kosmonautů. Opáčil jsem, že se k žádnému letu, krom na Aljašku, nechystám a ke kosmickému už vůbec ne. Pohled mi padl na pultík, kde byly ty údajné zázraky pro blaho svalů. Vypadaly jako kosmický modul ,velikosti pomeranče, na třech kulatých nohách a pyšnily se názvem UFO. Dřív, než jsem stačil zdrhnout, prodávající jedno to UFO přiložil na můj "neprůstřelný" kabát a zapl vibrace...se slovy - "To musíte cítit i přes oděv." Chudák nevěděl, že pracuji v chlaďácích a mám na sobě několik vrstev oblečení. Spíš jak ten jeho ufounský vibrátor, cítil jsem už lehké mrazení z té produkce. Na závěr své "magnetické" řeči mi sdělil sladké tajemství..cenu. Prý v Německu se tato absolutní a revoluční novinka prodává v přepočtu za 3 OOO korun, ale pro náš trh se jim podařilo s výrobcem usmlouvat cenu za pouhých 1 500 Kč... Tož na to jsem mu sdělil zase já sladké tajemství... Za tu cenu by to možná koupili jen Marťani...a že v Tescu nakupuje spíš "proletariát", tak by to muselo stát tak 150 a někdo by to možná koupil dítěti na hraní... A zamířil jsem směrem k oblíbenému levnému koutku.. Když jsem odcházel z obchodňáku kolem zástupců UFOunů, zrovna si jedna důchdkyně jeden vibrační přístroj rvala do tašky...Ale konečně proč ne, co to je 1 500 pro důchodce..Jsou často rádi, že s nimi někdo prohodí pár pěkných slov a tak bohužel oni nejčastěji podlehnou těmto blUFOunům...

O návštěvě bordelu v Istanbulu.

6. března 2010 v 11:36 | Přemek. |  Osobní.
Přátelé předem musím napsat, že tyto, jak já říkám, "ženské second handy", se mi od jakživa protiví, ale jednou prostě v minulosti nastala ta vyjímka, co potvrzuje životní postoje.. A musím po pravdě říct, že jsem nelitoval...
To bylo tak. Na našem okrese v 8O létech dvě družstva pěstovala česnek na takové výměře, jako zbytek republiky dohromady. V jednom jsem jej měl na starosti já a v druhém můj kamarád Mirek.. Mezi vedením družstev vládla celkem velká řevnivost. Stal se z toho každoroční boj o to mít větší úrodu, než má ten druhý a zapojovaly se do toho i finty, třeba s nepřiznanými hektary. Ale ten rok "bozi" rozhodli, že se mám stát "slavný" bez jakýchkoliv čachrů. Obě družstva sklidila část zimního česneku a pořád to vypadalo na plichtu..Jenže podzimní paličák a jarní česnek se zdály v té době ještě málo zralé a rozhodovalo se co dál. Já se rozhodl česnek vybrat a nechat dojít z natě a kolega u konkurence na týden přerušil sklizeň. Jenže pak dorazily deště a už se mu nesešli brigádníci v tom počtu... Přelili se totiž z části k nám. A tak my jsme svou úrodu sklidili téměř beze ztrát a sousedům zůstala v zemi...
Sám kolega pak sportovně uznal porážku slovy, která se dlouho na okrese tradovala: "Přerušovaná sklizeň je stejně pitomá, jako přerušovaná soulo..."
Náš předseda byl na vrcholu blaha a z té radoti mě vyslal za odměnu do Istanbulu, zřejmě obhlédnout turecké hospodářství...
Ještě v letadle jsem se seznámil s jedním horníkem a padli jsme si velice do noty. Ubytovali nás na jednom pokoji a vyrazili jsme spolu i objevovat taje města. Po dojmu z první prohlídky města a hlavně různých tržnic a bazarů jsme oba zkonstatovali, že tenhle zájezd je spíše pro ženy... Všude samé "hadříky" a spousty zlata... No pro muže naprosto nezáživný sortiment...
A tak ráno ten kamarád hornickej řekl, mám nápad... Známí mi říkali, že si tu určitě nemám nechat ujít návštěvu bordelu, protože - to se prý nikde na světě nevidí.. Mně naskočila hned vyrážka, ale nakonec mě udolal s tím, že dovnitř chodit nemusím a že to tam má být opravdu "vymakaný".. Ach ta má zvídavost. Už cesta tam se jevila jako velký trapas. No zkuste se zeptat Turka na cestu do "vykřičeného" domu, když umíte jen trochu rusky a tato řeč byla pro něj stejně španělskou vesnicí jako ta turečtina pro nás.
Když jsme "lámali" dotazem už asi šestého "nechápavého", kamarád slova doplnil z rozčílené beznaděje, i o ruční vyjádření a kupodivu v turecké hlavě došlo k rozbřesku a s potutelným úsměvem nás tam rychle dovedl. Dostali jsme se k nějakému průchodu hlídanému vojáky se samopaly, což nás trochu zarazilo, ale ten turecký"ochota" ukazoval, ať se nebojíme a jdeme dál... Tak jsme vstoupili a dostali se na jakési náměstíčko se spoustou hlavně tureckých mladíků, až jsme měli pocit, že jsme se připletli do nějaké pubertální demontrace. Ale, jak jsme zhlédly domy, co náměstí lemovaly, hned jsme pochopili, že kluci jsou tu většinou "na čumendě". Za prosklenými výklady domů je povzbuzovaly nejen lepé "osmánky", ale i další multikulturní "second hand".. Když se jeden osmělil vstoupit, náměstí propuklo v jásot radosti i závisti... No podívaná to byla určitě zajímavá. Kolega pilně studoval "vstupné" a pohoršoval se, že je to tam dražší jak u nich "pod haldama".. Ale pak objevil jednu tureckou krásku, která byla o dost levnější a řekl mi, že si to nemůže nechat ujít.. On šel tam a já kvapně utíkal pryč, jen když jsem míjel ty samopalníky, uslyšel jsem ten oslavný řev Turků, co na to neměli kapesné.. Pochopil jsem, že kolega právě vstoupil do "orientu"...
Když jsme se po čase potkali na pokoji, moc si to pochvaloval a příští den vyrazil zase, ale už beze mě. Vrátil se však poněkud posmutnělý. Prý tam už ta levná nebyla a všechny ostatní jsou předražený. No být to teď za kapitalizmuˇ, tak mu řeknu, že asi včera měl štěstí na nějakou akční slevu, ale proškolen našim tehdejším zdravotnictvím, jsem mu pověděl, jestli náhodou nekápl na nějakou s kapavkou a proto byla tak levná...žádná sleva přece není zadarmo..
Každý den až do konce zájezdu se tam chodil dívat a marně.. Když jsme se loučili na letišti, budil dojem někoho jiného, než na začátku. Řekl mi člověče, jestli jsem od ní chytil aids, tak ti závidím, žes tam se mnou nešel. Ač jsme si vyměnili adresy, nikdy mi neodepsal.
Byl to pro mě šťastný rok života, protože jsem se dvakrát po sobě správně rozhodl.
Jednou nepřerušovat a po druhé přerušit....

O jarní únavě.

4. března 2010 v 0:54 | Přemek. |  Jára Cimrman a Hilda
Přátelé, to jsou zase dny. Tak nejdřív nám do skladu občas dojede zelenina, jak po jarní únavě, pak nám tu pan Kašík píše o jarní únavě a dnes, pardon už včera, minuta po půlnoci.., tak včera dostal jarní únavu i můj mobil a prostě si mrcha jen tak zkolaboval. Proč vám to ale píši. Tady jde o velký omyl, už můj předek Jára Cimrman psal, že o jarní únavu jde až od 21.3. Do té doby jde o únavu zimní a tak bych prosil i pana Kašíka, aby se laskavě opravil.... Já se tedy opravuji, zelenina měla zimní únavu a zkončila v kompostu a i u mého mobilu se jednalo o typickou zimní únavu...
Snad se nebudete na mě zlobit, když vám poradím, jak nad zimojarní únavou zvítězit...
Tak předně, když se jí chcete vyvarovat, nechejte se zaměstnat ve skladu zeleniny. Tam se "nadýcháte" tolika vitamínů, že žádnou takovou únavu nepoznáte. Ovšem je pravda, že poznáte únavu každodenní.. A ta je někdy "sviňská".. Alespoň já první rok léčení od jarní únavy, jsem se musel hodinu přemlouvat k tomu, abych vůbec vstal do práce....
Pak je tu ta druhá možnost - Místo masných výrobků, jíst jen zeleninu.. Staňte se prostě v zimě a na jaře více méně vegetariánem... Neurážet se, když vám někdo řekne kozo, ale tou kozou se stát... Jen tak si zajistíte dostatek v vitamínů.
Já vím, namítnete, že stačí se nacpat práškovými vitamíny a zatrhnete únavě tipec. Přátelé, musím vás ale upozornit, že váš záchod určitě jarní ani zimní únavou netrpí a je zbytečné do něj ty vitamíny lít... Tyhle vitamíny jen protečou. Pokud se opravdu bez chemie neobejdete, doporučuji vitamín E a koenzym Q10. Než jsem začal pracovat v lůně zeleniny, tak se mi to na "doporučení antihmoty" osvědčilo.
Jinak, když vzpomenu na dětství, tak můj táta říkal jarní únavě - malátnost. Strašně moc jsem to slovo nesnášel a nesnáším jej do dnes. Pro mě je to výraz pro pernamentní jarní únavu....
A na závěr varovná básnička.


Proměna jara v životě.

V pubertě každé dívky bylo málo
prostě na něj pořád lezlo jaro
Po létech to byla děsná otrava
to už na něj lezla pouze jarní únava

O vaření z "hlavy", část 1.

1. března 2010 v 10:40 | Přemysl Čech |  O jídle.
Nouze naučila Dalibora houslím a mně vařit z "hlavy". Od dětsví jsem odmítal jíst maso, protože se mi protivilo pozřít cokoliv, co pocházelo ze živých zvířat, tedy krom vajíček a mléka. Jednou mamka udělala fillé a oznámila mi, že se jedná o umělé maso a mně to to kupodivu chutnalo zcela přirozeně a musím říct, že fillé miluji do dneška... Tak jsem opatrně začal jíst i libové maso. Na co mě ale nikdo nikdy nepřesvědčil, tak na vnitřnosti a snad ze všech těch nechutností mi byl neodpornější mozeček... Dělalo se mi špatně už jen z názvu toho jídla a pro jistotu, jsem nejedl ani "mozeček" z květáku, protože mamka byla pravdomluvná, jen pokud se to netýkalo mé výživy... Ani se jí tak nedivím, v řeznictvích to často vypadalo tak, že maso "odjéchalo do sajuzu" a na nás zbyly ty vnitřnosti... Za pultem se na tácích tetelily plíce, držky, ledvinky, mozečky, játra a jiné "nechutiny", ještě tak při nejlepším hovězí kosti na polévku a háky na maso držely v prodejně tak leda zasmrádlý a těžký vzduch.
Ani ve škole to z masem nebylo o moc lepší...velmi časté jídlo pajšl, špekatý rizoto, ledvinky, bůčkový segetýn a vůbec zvláštní kapitolou bylo hovězí maso ze zasloužilých a vydojených krav. Tohle stoleté maso, prorostlé kližkami, se dalo snad jen použít na gumování v sešitu.. Ale zase jsem měl na druhé straně větší štěstí v tom, že jsem nezažil učitele ani kuchařky, jak mé děti, kteří by nás nutili dojídat...Spíš to vypadalo, že mají zájem na co "největším vracení a co nejmenším zvracení"..
Jako by někde vykrmovali vepříka...
Zato doma se problémy s jídlem stupňovaly neb jsem mamce ohledně jídla s "cenou bilkovinou" nevěřil už ani slovo a tak mi jednou řekla - "Udělej si co chceš!" A já se musel začít učit vařit či chystat si studenou večeři. První teplá jídla, které jsem celkem v pohodě zvládl mi zachránila život před "mozečkovým" hladomorem.
Krupičná kaše se sice někdy povedla jako husté mléko a jindy se dala jíst pouze s nožem a vidličkou, ale když na tom bylo máslo, dostatek cukru i kakaa, dodalo to energii i bilkovinu... Tím druhým oblíbeným jídlem se staly "volská oka".. Ty jsem prostě mohl, kdykoliv byly vajíčka. Měl jsem však zásadu, musely být nejmíň tři, nikdy ne dvě, abych neměl pocit, že se při jídle dívám sám na sebe...A už jsme zase u toho mozečku.
A protože mé mlsné chuťové buňky toho po mně chtěly stále víc, půjčil jsem si mamčinu oblíbenou kuchařku - "Sandtnerku". K mému překvapení obsahovala v ní popsaná jídla hodně přísad a surovin, které byly cizí mému mozku i regálům v obchodech. Ptal jsem se tedy mamky, jak podle téhle kuchařky vaří a ona mi sdělila sladké tajemství, že tam dá jenom to, co je k mání a to ostatní tam prostě nedá. Tím mi i odkryla záhadu toho, proč mi u tety vždy víc chutnalo. Jistě nemohla používat tak "pitomou" kuchařku, kde polovina surovin byla tehdy dosažitelná snad v kantýně na UV KSČ a kdysi dávno v prvorepublikových koloniálech.
A tak tenkrát jsem se rozhodl vařit podle svého "mozku" a ne podle kuchařek. Maximálně využívat to co je a vykašlat se na to, co není. A pak, to vaření z "hlavy" mi připadá dodnes naprosto kreativní, protože to stejné jídlo nechutná nikdy stejně. Nejhorší ze všeho je přece chuťová nuda.