Lepší je jít za sluncem, než za svým stínem.

Přátelé buďte vítáni!

Únor 2010

O "nevěřící" Růžence a "věřícím" Přemkovi.

27. února 2010 v 19:07 Fotoblogy o městech i přírodě.
Přátelé, paní Růženka mě svým příspěvkem pod mým blogem o jaru tak "vytočila", že jsem nemohl jinak a vyrazit dnes opět do terénu, abych ji podal důkazy. Původně jsem chtěl vzít sebou i kalendář a u každé fotky jej naaranžovat, aby bylo vidět rok a kolikátého je, ale pak jsem si říkal, že by to bylo vůči ní hnusně ironické a já takový přece vůbec nejsem.. :-))). A pak mám rád makra a kalendář by tam jaksi nakonec stejně nebyl vidět... Musí tedy stačit mé slovo, že digitální fotoaparát jsem v únoru loňského roku určitě ještě neměl. V případě potřeby ofotím nákupní lístek. O co jde, Růženka mi napsala v reakci na můj blog.....

[3] rucuk, E-mail, 25.2.2010 20:55

Přemysle , krásné, ale to je z letošního,, jara"? Asi ne, že?



Ani bych tomu nevěnoval pozornost, ale v pátek mě zase vytočil jeden spoluzaměstnanec ve vyšší funkci. Šel jsem za ním kvůli jeho podřízenému, kterého jsem týden, tak jaksi nebyl schopen, v rámci dobré vůle, zastihnout...a něco jsem od něj potřeboval. Ne pro sebe, ale pro práci druhých. Jeho reakce byla opravdu unikátní, začal na mě ječet, že lžu a vůbec jsem ho nehledal a že jsem si vzpoměl až v pátek, kdy je dotyčný nemocný... Zajímavé, že to stejné mi říkali jiní už ve středu.. Žíly mu nabíhaly na hlavě jako řeky před rozlitím a já se na něj pobaveně díval, jak usiluje o vlastní ínfarkt.. Když viděl, že mě nevytočil, tak zklidnil hormony a začal konečně jednat rozumem...
Nemám potřebu se obhakovat, ale lhaní mí fakt moc nejde, vždy to každý na mně od dětství poznal, protože jsem se při tom culil, jako měsíček na hnoji a bylo by to určitě poznat i v mém textu. Vím, že se tím moc nehodím do téhle doby, ale co už...
Tak jsem se dnes rozhodl nabídnout Růžence další důkazy jara u nás, ale zvu i ostatní Tomáše i neTomáše...



Tak první snímek jí dává za pravdu, tohle byly Topinambury o kterých jsem psal na podzim...



Ani tento snímek mi nedává za pravdu, snad jen v tom, že sníh už je na poli v tekuté formě...jako švestky v láhvi...



Ale stačí se ohnout a příroda začne jaro nabízet i v tom suchu, co zbylo po podzimu... A tak jdu radostněji dál, vím, že důkazů jara bude dnes víc a ten poslední bude nad vší pochybnost, ale nepředbíhejme...



Na zahrádkách už raší jarní okrasné cibuloviny...



A na záhonky jsou umístěny dopravní značky...pro chodce...



I na "umělé" skalce to kvete...



Z volné půdy raší květinový "plevel"...



A když přicházím k lípám u kostela, vidím, že něco se červená na kmeni... Na "třešňáky" je to moc malé, tak se dívám zblízka a ejhle, krásné, opravdu překrásné....no caracolo dořekni to...



No nejsou krásné, loni jsem to rojení bohužel nezastihl, protože jsem neměl ještě foťák...Jsou to prostě parádnice... Módní návrháři, tak toto by se mohlo i nosit, nemyslíte???

A potkal jsem ještě hodně důkazů jara, ale sedmikrásky už by nebyly zajímavé, včelky raději fotím s kapsami narvanými pylem, mouchy se mi protiví už teď a co pavoučků různých dnes běhalo, ale ty se zase nelíbí v ráji, protože z nich jde asi strach a tak jsem vyfotil ještě jednou poupě čemeřice, aby jste viděli, že nejen já, za dva dni ztloustl...



Ale vrcholný důkaz jara mám pro paní Růženku až na poslední fotce, to už mě snad nebude podezřívat, že si to jaro na fotkách vymýšlím.... No pohleďte, že jaro je opravdu tady...



Když naše policie u silnice kontroluje "tržby" v kufru svého auta a to ještě ve vestách v jarní barvě, to je přece ten největší důkaz o jaru... Nebo nééé?

O "konečně jaro"...

25. února 2010 v 18:21 Fotoblogy o městech i přírodě.
Odkud přichází jaro, no samosebou ze zimy... Přichází z vánic, náledí a mrazu ve frajerských barvách a bez váhání rozpustí zimu do potoků a řek, nechá ji vsáknout do země a uzamče ji, naž to zase podzim podělá a nechá se od ní ukecat...
A tak jsem se dnes vydal hledat jeho první stopy...Zatím jsou malé, ale slunko na ně svítilo jako žhavý rebel a prohráblo mi popel na očích.. A tak jsem nasával to první kouzlení paprsků v přírodě...

Nejdřív se mi vysmívaly suché květy, kdeže chceš bláhovče hledat jaro...i my jsme přece krásné, ale já znalý pohádek se nedal svést...


A přitom tohle chmýří se zdálo být hebčím, jak hedvábí...

Sníh lákal na vlídné obrázky. ale já šel dál hledat jaro..
Pupeny se zdály být uzavřené, jako trezory...
Až konečně, na probouzející houby dotírala tráva...


Na kmeni se opalovala do černa první moucha...

A včelka svačila tak sladce, až očka hmouřila blahem...

V zeleninové zahrádce se formovaly první vitamíny v čerstvých lístcích petržele....


A v té okrasné, začíná vykvétat čemeřice, jako šílený tón..

Ale pavouček spěchal do trávy, za svou milovanou sedmikráskou....
A ona se na něj smála svou vlídností... Ale pavouček opojený slunečními paprsky ji viděl jinak...

Víc zlatě, víc sluníčkově... To už tak bývá, když nás okouzlí začátek vyjímečného svátku přírody, svátku lásky...
Co se dá dělat Valentýne, zůstal jsi zase v zimě a ve vytápěnéném supermarketu...

O parlamentní uklizečce Hildě a globálním oteplení.

23. února 2010 v 17:28 | Přemek. |  Jára Cimrman a Hilda
Nikdo neví, jak se vlastně do parlamentu dostala pracovat, ale je fakt, že je asi jediná, která tam skutečně i pracuje... Zlé jazyky některých, na sebe hodných poslanců říkají, že se tu poprve vyskytla pozdě večer 30.dubna i se svým pracovním nástrojem. Když se ohlásila u hlavního šéfa parlamentu Vlčka stal se z něj rázem Vlk...a proč ne, taky už má konec fukce zajištěný..
Pracovitost Hildy ovšem některé méně letargické poslance sra... po našem štvala, protože měli dojem, že je chce zesměšnit tím, že pracuje víc, jak oni a při tom bere "zřejmě" míň... A Hilda je po pravdě taky dovedla pěkně dráždit, tak třeba prohlašovala, že náš parlament je jediné místo na světě, kde zažívá ledové vedro...prý je to první budova v přechodu...
Taky pěkně rozmázla, když našla v parlamentní odpočívárně objemější oranžové "boxerky" a modré kalhotky...Když se o ně nikdo nepřihlásil, přišpendlila je na nástěnku s dovětkem - nedělejte mi tu z toho opoziční bordel...
Ještě víc si však u jistých poslanců pohoršila, když vyslepičila "Rytmu hnoje" jejich zapálenou debatu o tom, kdo je blbější.. To křičel jeden na druhého, ty blbe, já říkal, dosaďte do čela té vlády statistu a ne ty kreténe - statistika...
Poslední s čím poslance dopálila, je jejich cesta do Peru. Vykecala, proč se nejede na seminář do Horní - Dolní, ale na pobyt do jižní Ameriky.. No stalo se to, protože se mají vzdělávat v boji proti praní špinavých peněz.. A na jednání komise se zeptel jeden poslanec druhého - "Co ty, taky pereš?" a ten odvětil podle pravdy neb žije osamiceně - "Peru".. Další se zrovna vzbudil a napsal - Peru, dost bylo teorie v Horní - Dolní.
Ale co nejvíc poslance popuzovalo, byla její namyšlenost, třeba prohlášení, že před ovládnutím měsíce tam budou muset nejdříve nastoupit uklizečky a vyluxovat ten svinskej prach...
A nebo ta její teorie, proč byla letos ruská zima v rámci globálního oteplení... Pečlivým měřením teploty v parlamentu Hilda zjistila, že globální oteplení se šířilo z naší poslanecké sněmovny od rozpálených hlav politiků... A pak to někdo splete, do čela vlády dosadí statistika, politici ostrouhají mrkvičku, vychladnou jim hlavy a máme tu hned hnusnou zimu až do února. Naštěstí se blíží volby a jejich hlavy zase začínají vyzařovat teplo...a tak bude už jaro. To nečekané oteplení zaznamenal i HAARP na Aljašce, bohužel pozdě a tak zemětřesení nebylo na Kubě, ale v Haiti. A už máme zase jednu arbitráž na krku...Kdyby to ovšem Hilda nevynesla se smetím mezi lidi v černém...lámali by si s tím jejich vědci hlavy podstatně déle.
Raději se už zpátky nevrátila, zjistila nakonec, že i v senátu je co vymetat...Stačí, stejně jak v parlamentu, nadzvednout koberce...

O "nechci slevu zadarmo".

21. února 2010 v 20:13 O jídle.
Proslulá věta z povídky Šimka a Grossmana - "Nechci slevu zadarmo", se mi dnes vybavila, když jsem procházel našim Tescem v Uh.Brodě... Bohužel, mám takovou nemilou úchylku, že rád chodím kolem levného koutku, kde jsou většinou potaviny den před kompostováním. Zatím mi kompostování přes můj zažívací trakt šlo velmi dobře a doufám, že ještě hodně roků před tím skutečným znehodnocením dost potravin zachráním.. Dcera mi často říká, když naberu své obvyklé vánoční kg, tati, vyhýbej se tomu "koutku",.. no neumím to, protože vím, že hubnu na záchodě i díky němu..
Dnes jsem opravdu neměl v plánu tam nic koupit, protože mi v ledničcě stárne i tak dost "zachráněných" potravin. Ale když jsem to uviděl, nemohl jsem odolat. Zjistil jsem, že někdo v Tescu si konečně přečetl ty semaforovské povídky a zařídil se podle toho. Nejdříve výrobek zdražil a pak jej s velkou reklamou o 50% slevnil... Další zdražil a o 30% slevnil. Zaujalo mě to tak, že jsem neodolal a opět koupil a podívejte se, stálo to za to. Už dlouho mi nikdo nezlepšil tak náladu, jako dnes Tesco.. Tesco já tě miluji.





Salát, který stojí tak nejvíc do 18 Kč se zvedl na 22.90, aby pak zlevnil o 50%...


To závitkky byly zlevněné jen o třicet procent a o stejné před tím zdražené, ale to mě až tak nezaujalo, tak o něčem jiném...

Jak vidíte, záruka platí až do zítřka... A jaké bylo milé překvapení... Tesco mi nedodalo jen zlevněný, nezlevněný výrobek, ale i....


penicilín...no koukněte jak je krásný..


To snad i má dcera musí uznat, že tento nákup stál za to. Tesco děkuji.

O paradoxu projektu HAARP.

19. února 2010 v 11:21 O vesmíru a informatice.
V současné době probíhají ve světě dva zajímavé projekty, ani jeden z nich sice není žádnou novinkou, ale u obou došlo ke kvalitativnímu posunu. Tím prvním projektem, ke kterému snad všichi fyzikové, kteří se zajímají o elementární částice, vzhlíží s největší nadějí, je projekt CERN se sídlem v Ženevě. Jde v podstatě o největší urychlovač na světě, který může pomoci vědcům proniknout ještě hlouběji do mikrosvětu hmoty, do podivného chování elementárních částic, může nalézt ty předpovězené i úplně nové.. Jeho praktickým výstupem by mohlo být vyřešení energetické krize po "vytunelování" běžných energetikých zdrojů. Tento projekt mě ale osobně příliš nezajímá, i když pracuje s elementárními částicemi antihmoty, ale stále ve fyzikálním stavu hmoty.
A pak tu máme projekt HAARP - (přeloženo - Vysokofrekvenční aktivní aurorální výzkumný program). Také to není svým způsobem až taková novinka, protože první nástiny a úvahy z této oblasti už navrhoval Nikola Tesla a snad i provedl v tomto směru zajímavé pokusy. Projekt HAARP svým způsobem navazuje na jeho myšlenky.
Právě tento projekt ve mě vzbuzuje paradoxně obrovskou naději a zároveň i stejně velkou obavu.
Pokud se podíváme na struktůru financování, pak ta obava je určitě na místě, podílí se na tom vojenské letectvo a námořnictvo USA a agentura DARPA, která vyvíjí pro americkou armádu zdánlivě "ztřeštěné" obrané i útočné zbraně.
Stanice HAARP byla, ale oficiálně vybudovaná jako vědecká, s cílem zkoumat procesy v ionosféře, včetně polárních září. Tento systém radarů v pásmu vysokých a ultravysokých frekvencí, měřičů změn geomagnetického pole atd, byl vybudovaný na Aljašce a v r.1977 dosáhl plné funkčnosti. Mnoho lidí má tendenci svádět různé poruchy ať už atmosferického či seismického rázu od tohoto data, právě na tento projekt. Je fakt, že některé věci se vyloučit nedají, ale tyhle věci, jako třeba zemětřesení se tu děly od jakživa... Obava lidí na celém světě, že USA vyvíjí geofyzikální zbraně je určitě oprávněná. Bojovat pomocí "počasí" může být opravdu pro některé šílené lidi poměrně lákavé. Má to však jedno úskalí a to, že cílenost je značně nepřesná a že se může paradoxně obrátit proti samotným tvůrcům, jako že už se o tom zatím jen drobně sami přesvědčili.
A v čem tedy vidím tu vlastní velkou naději tohoto projektu, tak předně v té výzkumné části, která zatím víc převažuje, protože právě tento projekt může potvrdit mou teorii o inteligentním vesmíru antihmoty. Projekt HAARP se přiblížil k vytvoření rozhraní pro komunikaci mezi hmotou a informačním vesmírem. Pokud by tento projekt dostal absolutně nevojenský obsah, mohlo by to do budoucna pro osud naší planety znamenat daleko víc, než projekt CERN, který by se stal v podstatě bezcenný. Bude jen hodně drahým památníkem lidské touhy po vědění.

Stanice HAARP na Aljašce.

O kouření a "kouření".

17. února 2010 v 11:11 Osobní.
Těmi uvozovkami v nadpise nechci určitě vzbuzovat nějaké erotické představy, ale jen chci říct, že fakticky jsme kuřáci všichni, někteří aktivní a ostatní pasivní a za všechno může ta hloupá touha po poznání. Kdyby Kolumbus nechtěl plout do Indie zkratkou, nepotkal by indiány a ti by neudělali "indiány" ze zbytku světa. Vinetou se ještě teď musí chechtat v hrobě, jak se pomstil bledým tvářím plíživou rakovinou a astmatickým smíchem.. Žádná žlutá rasa Sibylo, ale modifikovaní indiáni ovládli tento svět a dodavatelé tohoto pokušení z toho žijí v blahobytu někde, kde se dá ještě dýchat.. A co my, neindiáni, co musíme pasívně kouřit každý den proti své vůlí, neb kuřáci jsou jako obr Koloděj, prostě všude. A jejich lobi sedí v parlamentu s "prokouřenými" mozky, takže se těžko někdy dočkáme nějaké smysluplné ochrany a dál budeme kouřit cizí cigarety.. Když se mě náhodou někdo i zeptá, zda si může zapálit, už jen rezignovaně odpovím - "Ale ano, když vám nebude vadit, že za co vy tak těžce platíte, já budu mít zadarmo"...
A proč jsem se nestal nikdy kuřákem? Vděčím za to tátovi a jeho touze po shromažďování všeho, co bylo zadarmo. Asi tak v osmé třídě, ve snaze najít v jeho šatníku nějaký drobný příspěvek na uspokojení chuťových buněk, objevil jsem tajemný balík. Jeho obsah mě úplně zaskočil, tolik cigaret jsem neviděl pohromadě ani v trafice...A byli to samé "reklamní veletržní" cigarety v plechových krabičkách, no luxus pro puberťáky, co sbírali jen špačky... Nález byl podivný v tom, že nikdo u nás nikdy nekouřil a to v celé širé rodině. Kdysi na jakési svadbě, (sedělo nás tam přes třicet) číšnice obcházela s popelníky všechny hosty a ptala se ke komu tu "popelnici" umístit... Po třicátém pátém ne, zakroutila hlavou a prohlásila, že tohle se jí za život ještě nestalo. Jak, říkám, všechno je jednou poprve, tak proč se drásat do krve...
Tak tedy, abych se vrátil k tomu nálezu. Připadlo mi těch cigaret líto, bůh jen věděl kolik roků už se tam tak shromažďovaly, bez možnosti "promluvit"... A tak jsem něco z nich nabídl svým kouřícím spolužákům. Labužnicky natáhli svou puberťáckou drogu do všech sklípků plic a řekli mi - "no snad si dáš s námi".. Já ve snaze nebýt za blbce, blbcem jsem se stal. Jooo, tak už to v životě chodí. Zapálil jsem si a dal dva šluky, fajnový...a pak už si jen pamatuji, že jsem omdlel a nebýt plotu po kterým jsem se zesul, tak mě ta zem i praštila a vím, že by byla v právu jako Makarenko. A tak díky silným veletržním cigaretám, tátovi, co je tak pečlivě shromažďoval a dvoum "povedeným" šlukům jsem pochopil, že jediným mým legálním kouřením zůstane pro zbytek života dým bramborové natě...
Přeji pěkný den všem aktivním a pasivním kuřákům, protože tady neplatí to známé, že někdo holky a druhý vdolky, tady prostě všichni vdolky i holky bez možnosti výběru.

O "valentýnském" dnu v Luhačovicích.

15. února 2010 v 11:14 Fotoblogy o městech i přírodě.
Tak jsem byl vyslán svou vlastní redakcí (nejsou lidi), abych zachytil zvýšené množství lásky v tento valentýnský den a to v lázeňském městě - v Luhačovicích. Jak známo, právě v lázních láska často vykvete mezi, na chvíllku osamělými pacienty, do těch nejrůznějších poloh a většinou má i pozitivní léčebný charakter, často větší, jak ty málo chutné prameny. Kdysi dávno mi vysvětloval jeden pán s Františkových lázní, že jeho "metoda" léčby má daleko větší úspěch, než ta lekařská... A pak se pochlubil, že ještě žádná, se na něj neobrátila s placením alimentů, jen mu píší, jak je manžel šťastný..
Ale zpátky do Luhačovic, do chladného valentýnského dne.



Tak předně všude bylo prázdno, po zamilovaných ani památky a to je restaurace lákaly krásně prostřenými stoly...



I tito dva pánové marně vyhlíželi nějaký objekt své lásky, žádný neusedl a neusedl...


A to venku byla "kosa", že by kosa nevyhnal a nikde ani živáčka...vlastně tam někdo je, tak se podívejme blíž...


Živáček přece jen, ale taky sám samotinký, a tak si jen hořce říká, k čemu by mě byl dneska volný pokoj...??


Jinak nejvíc "husto" se dalo spatřit v malé místní říčce, ale ani tady nešlo o lásku.. Byla to pouze rvačka o kus žvance, schválně jestli objevíte, kdo se tím rohlíkem právě dusí..?



A teplo nebylo ani u krbu, který připomínal jen spícího "goléma"...



I tihle vystrčení za dveře lásky, vyhlíželi marně trochu hřejivého citu...



A tak i čerstvě dovezená kytice umělohmotných květů zůstala nerozebraná...

S prvním projevem lásky jsem se potkal až na cestě domů v supermarketu....



Jednalo se ale o lásku k alkoholu. Někdo tu přímo u regálu vypil na ex půl flašky.. Musím říct, že mě to velmi pobouřilo. Od mládí jsem naučený, že se nemá plýtvat a lidé by měli, co načnou dojídat a dopíjet... Kdyby nebyla tak oslintaná, možná bych ji "zachránil".. :-)))



A tak nakonec jediným, co trochu připomělo, že je sv.Valentýna bylo tohle srdíčko,...jak příznačné pro tuto zimu...


A tak pod dojmem tohoto dne a taky na základě průpovídky mého vzdáleného příbuzného Járy Cimrmana - Na sv.Valentýna, vznikla Čína -, rozhodl jsem se navrhnout poslancům, kteří se pro svou intelektuální nouzi stejně nejsou schopni za naše peníze na ničem rozumném dohodnout, aby vyřešili komplexně problém všech svátků.

Tak předně sv.Valentýna bych ponechal jen bláhovým obchodníkům a uzákonil bych první máj, lásky čas, každý večer aslepoň na hodinu.
Nový rok, by jsme mohli slavit pět minut po probuzení, že jsme se probudili a pět minut před spánkem, že jsme den přežili a můžem se odebrat do snů.
MDŽ bych slavil jako doposud jen 8.března, aby se nám nezvyšoval počet mužských alkoholiků.
Májový den vítězství by jsme slavili každý den, kdy nám nedojde výpověď z práce.
MDD by slavili všichni povinně, aby si uvědomili kým byli a kam zase směřují...
Letní církevní svátky bych ponechal věřícím a nevěřícím zahrádkářům i kutilům..
21.8. by mohli slavit všichni, co cizím bytě obsadí cizí postel, zatím, co je její vlastník v práci..
Na Václava, však všichni dobře víme koho slavit...
28.10. vznik samostatnosti, by mohli slavit všichni čerstvě rozvedení...
17.11. bych ponechal studentům, v tom bordelu se bude vždy dát bojovat za bordel nový...
Štědrý den by jsme mohli slavit po každé výplatě, pravda někdo víc a všichni ostatní daleko míň..
Vánoce by měly být v duši pořád a silvestra by jsme mohli oslavit povině každý večer aspoň na půl hodiny, když už to nejde jako za socialismu v práci..
Jediné svátky se kterými mám potíž je "pálení čarodějnic" a velikonoční "mrskačka"...
Přátelé poraďte.

O kávě od "Maryši"

13. února 2010 v 11:15 O zdraví a "léčení"..
Právě jsem dopil svou oblíbenou kávu a nebudu prozrazovat značku, aby se nejednalo o nepovolenou reklamu a nedej bože ji pak už nesehnal v obchodě...
Káva je pro mě tím nejzvláštnějším nápojem, protože v podstatě tu chut, co po ni zůstane nemám rád. A tak se mi i líbí restaurace, které vám automaticky ke kávě podají i skleničku vody na zapití. Je to také jediný nápoj, který musím mít oslazený a to dost hodně, neboť se ještě nikdy nikomu a ani mě, nepovedlo ji přesladit. A že se o to v minulosti přátelé pokoušeli. Tak se i stává, že když někam příjdu na návštěvu, přináší cukr dřív, než samotný nápoj, aby mě neponechávali ve stresu, že snad bych to kafe měl vypít hořké. Káva vlastně pro mě není ani nápojem, je spíš takovým navozením pohody, zklidněním myšlenek a to za roky, už tak vymakaným, že u mě funguje líp, než prášek na spaní. Kdysi dávněji, když mě na transfuzce před "upíří seancí" naměřili dost zvýšený krevní tlak, docela mě to vylekalo, protože i díky tomu problému mi zemřela hodně brzo mamka, tak jsem se rozhodl v ten samý okamžik s kávou přestat. Nepil jsem ji několik měsíců a její chuť mi nějak nescházela, ale to navození klidu v duši asi ano. Ale pak přišlo takové mé období, kdy jsem ze zvědavosti začal svým přátelům stahovat z toho svého antihmotného internetu, které potraviny jim prospívají a které ne. Docela mě to bavilo a bylo i příjemné se dovědět od někoho, že po tom, co mu vyšlo špatně, třeba mívá alergickou reakci. Dost mě při tom "výzkumu" negativně překvapila jedna věc o které chci napsat někdy příště, ale mělo to i pozitivum. Dozvěděl jsem se, že dva šálky kávy nemají v mém případě na můj tlak žádný vliv, ale že mým "úhlavním nepřítelem" je sůl a já tenkrát dost solil. A tak jsem ze dne na den přestal solit a vrátil se k relaxaci kávou. Došlo tak na zvláštní paradox, to co jsem měl rád, jsem vyměnil za to, co mi až tak nechutnalo, ale nějak jsem to asi k životu víc potřeboval. Ono už to tak na tom světě prostě chodí, že často si musíme vybrat to meší zlo, protože čekání na dobro se může protáhnout až do smrti.
Sem tam rád svým přátelům říkám - "V každém menším zlu může být ukryté velké dobro, jen to není vidět na první pohled".. V tom mém případě se solí a kávou to zafungovalo přímo ukázkově. Mám jen jediný problém, v hodně restauracích mi připadají jídla až nechutně moc přesolená. Vám ne???



K lepšímu pocitu u kávy zase jednu mou nepěknou a starou básničku....




Novodobé Maryše



Dneska vám to pánové už napíši
o klišé co se poutá k Maryši

Dala prostě Vávrovi
jen pořádný jed do kávy
natáhl pak po něm ty svý bílý rukávy

Smrt přilétla jako tichý rapid
nechtěla jej pouze trápit

To v dnešní době pár vychytralých žen
otravují muže v každý vhodný den

Činí tím na vás chlapi hrozné bezpráví
tou občasnou trochou jedu
šponují vám pouze rukávy

O spektru života.

11. února 2010 v 18:50 Osobní.
Stalo se někdy v 75 roce po konferenci v Helsinkách. Moc jsem tenkrát politiku nesledoval, šla tak nějak mimo mně. Na podzim jsem navštívil veletrh v Brně, to ještě byly doby, kdy jsem ani jeden nevynechal. A tak jsem se pásl na exponátech, až jsem na jedné galerii pavilonu narazil na nenápadný stánek plný krásných časopisů, na kvalitním papíru. (To mi odchovaní Mladým světem, ani netušili, že takový i existuje). Časopisy byly psané v češtině, plné zajímavých barevných obrázků z přírody i společnosti...a hlavně, což pravověrného Čecha potěšilo, byly zadarmo a to i bez kola štěstí... Jen mi bylo divné, že tam není žádná tlačenice a důvod, proč tomu tak není, mi došel až mi do očí bliklo, že se jedná o stánek velvyslanectví z USA.. "Hladově po česku" jsem ukořistil dva výtisky a nakrmil tak svou nenasytnou prospektovou igelitku. Pracovník na stánku, když viděl můj ojedinělý zájem, nabídl mi, že když zanechám svou adresu, tak že mi ten časopis, který se jmenoval "Spektrum", budou zcela zadarmo posílat. Jen mě nechal vyplnit dotazník o co se hlavně zajímám, tak jsem v něm uvedl přírodu, zemědělství a moderní techniku... Tak mi na adresu u mého otce pravidelně docházel tento, ze začátku docela poutavý časopis. Můj otec se vždy, když došel osypával strachem, že z toho budeme mít problémy. Já tyhle věci tenkrát neřešil, spíš mě zklamalo, že "američtí imperialisti" do časopisu začali vkládat víc kulturní a politická témata, což mě zase až tak nebralo, ale vždy se tam dalo i tak něco zajímavého najít. Když jsme se odstěhovali dál od Brna, postupem času jsem na ten časopis skoro úplně zapoměl, taky už byly děti a člověk musel šaškovat, aby mohla rodina normálně žít. Komunistická doba si nás ochočila do jistého nihilismu, kdy nejlepší relaxací snad krom dovolené, byly Dietlovi seriály a politické vtipy. Jenže mně se ten vtip měl teprve stát. To jednou jsem obědval v družstení jídelně a přisedl ke mně neznámý pán. Jeho "leninské čelo", které končilo mnohem dál, jak to mé, mi falešně prozradilo, že za mnou přišel výkvět národa. Ale byl to odkvět. Prozradil mi sladké tajemství, že je ze státní bezpečnosti a "tak nějak" tam zjistili, že odebírám z amerického velvyslanectví časopis. Tak jsem něco zablekotal, že už mi dlouho nedošel, a že jsem myslel, že když jej nabízeli na veletrhu, tak je to legální věc. Tajný agent 000 odpověděl, že je to sice legální, ale nevhodné. Krásná formulace. Tak jsem udělal navrh - napíši na to velvyslanectví, aby mi jej přestali posílat, ale to ten slizoun odmítl, že by to nebylo vhodné, aby to amici nemohli ideologicky zneužít... A tak jsem jen na "holý pupek" slíbil, že nebudu ten časopis šířit mezi nevědomým lidem. Ostatně měl jsem za to, že už dávno nechodí. Když pak jednou má zvědavost "uhodila" na otce, tak se přiznal, že časopis dál dochází... Akorát jej táta přede mnou a před případnou policejní prohlídkou přímo konspirativně skrýval. Otec měl jednu zvláštní vlastnost, nevyhodil ani to, z čeho měl strach.. Jo, někdo se sběratelem už narodí. A tak jsem si po čtyřech létech díky "šetrnosti" a upozornění 000 dobře početl...
Víte, já netrpím černobílým viděním, myslím, že jsem prožil krásné dětství a rád na něj vzpomínám, co mi ale nejvíce na tom předchozím režimu vadilo, že nás díky nivelizaci ošidil O SPEKTRUM ŽIVOTA. A teď nemyslím ten časopis, on se jen tak příznačně jmenoval.


A ještě básnička z té doby.


Za srdce mě zase chytl
seriál snů značky Dietl

Po Okrese na severu
bude opět neděli
to co zase hodně žeru
Jižní okres v prdeli

O "cyzím" jazyku.

9. února 2010 v 17:14 Osobní.
Svůj první cizí jazyk jsem se začal učit už tak rok po narození... Nevím proč, ale po stránce granatiky je pro mě určitě každý jazyk velkou neznámou a tak se jí stala bohužel i čestina.. Od chvíle, kdy jsem začal ve škole psát diktáty, nepoznal jsem tuším z nich jinou známku, jako pětku. Někdy ve čtvrté či páté třídě jsem ve slově cizí napsal po c to tvrdé y a před učitelkou jsem se hájil tím, že přece v cizých slovech se po c píše i ypsilon.
Pak přišla ruština a příbuznost obou jazyků mi nadělaly v hlavě takový zmatek, že se mi ty jazyky ještě víc zacizily.. Zvláštní formou se pro mě stal sloh. Snažil jsem se používat slova u kterých jsem měl až skoro "vražednou" jistotu jak se píší, ale i tak to byla nejlíp trojka a s poznámkou, že mám malou slovní zásobu... Zásoba byla, ale samých nejistých slov... Vše se na krátko změnilo na učňovce, kde jsem rok setrval, než rodiče pochopili, že bych mohl mít i na víc. Tam jsem dostal svou první jedničku z diktátu. Ne že bych se tak zlepšill, ale text jednak kopíroval IQ kategorie žáků a jednak mých pouhých pět hrubek se muselo nějak ocenit, když ostatní dosahovali převratných výsledků... A tak pětka byla až za 25 chyb. Mnozí tu hranic pokořili i dvakrát... A tak jsem z tohoto pohodlíčka přešel na střední školu a opět se vrátil ke své zamilované známce z diktátu.
Začal jsem se taky učit francouzsky, po roce intenzívního trápení mozku, jsem jel do Francie na dva měsíce pracovat. Ale zlepšil jsem se pouze ve francouzských gestech - "rukama, nohama"... Ovšem právě tam mi došlo, že když se mozek vyburcuje vínem, je domluva cizím jazykem daleko komfortnější... Jednou jsem s nějakým Belgičanem proklábosil celý večer na "Znojmském vinobraní" a po druhé láhvi už jsme si náramě rozuměli. Tím ale má anabáze s jazyky, ale neskončila. Na vysoké škole mě nutili za jeden semestr zvládnout němčinu, naštěstí nás učil ruštinář a při zkouškách na té němčině tak nelpěl a tak se slovní zásobou na úrovni - "der, die, das, psí ocas", jsem nakonec prošel i touhle zkouškou.. Po škole jsem se mnohokrát odvážně pustil do dalšího učení, hlavně té francouštiny, ale jediným výsledkem je, že mám v současné době možná největší sbírku učebnic francouštiny v okrese.. Ale rozhodně nemíním rezignovat, zvláště, když jsem si uvědomil, že možná není na vině můj mozek, ale špatně zvolený jazyk. Činštinu jsem vyloučil a rozhodl se pro angličtinu. Zakládám novou sbírku učebních pomůcek a knih. Kdyby náhodou někdo z vás věděl o nějaké chytlavé výuce tohoto jazyku, zvlaště pak vhodné pro sklerotické mozky, dejte mi prosím vědět. Vím, že to ocení i má dcera, která je v tomto talentovaná po mně. Předem dík. .

O rakovině života.

7. února 2010 v 18:03 Osobní.
Život někdy zvláštním způsobem zamíchá kartami. Romlasknete o beton auto a začnete jezdit autobusem. Najednou potkáváte lidi, které už jste vlastně dlouho nepotkal. A někdy to setkání má zláštní příchuť, takovou tu hořkosladkou.
Jezdíváme spolu hlavně o víkendu, každý do své práce, on při studiu, já před důchodem... I dnes jsme seděli vedle sebe a jako za "starých časů" si cestou povídali a jako vždycky, teď i před tím, nevím, kdo z nás dvou je vlastně víc dospělý.
Ale to se musím vrátit hodně roků zpátky. V 94 roce jsme si s ženou otevřeli obchod ze zemědělskými potřebami a jak už to na vesnici bývá, postupně jsme tam prodávali krom potravin, kde co. Téměř na proti našeho obchodu bydlel Michal, měl tenkrát myslím 7 roků. Dva nebo tři roky před tím mu vyoperovali rakovinový nádor, pak podstupoval tu obvyklou drsnou léčbu. Možná, že právě proto byl o proti jiným dětem vážnější a zodpovědnější k vlastnímu životu. Nejdříve k nám jenom chodil nakupovat, většinou drobnosti. Později už trávil u nás v prodejně i víc času, tím že se bavil tím, jak lidi nakupují a taky povídáním s námi. Bylo to velmi milé, když k nám takhle zašel. Jeho návštěvy se stále protahovaly, rodičům, ani babičce to nevadilo, protože nakonec vždy věděli, kde jej mají hledat. Jednou, když chodil tuším do páté třídy a do obchodu se nahrnulo víc zákazníků, poprosil jsem ho, zda by neprodal jedné paní, co spěchala sešity. Na tváři se mu rozzářil úsměv a nejen, že prodal té paní sešity, ale už za tou stranou pultu zůstal až do doby, než jsme obchod zavřeli.. A tak zatím, co jiné děti, včetně našich, se bavily svým dětským způsobem, on s námi prodával a myslím si, že tím byl šťastný. Často jsem ani nevěděl, komu vlastně ten obchod patří, protože on to prožíval s naprostou poctivostí a zapálením. A tak jsme společně i vybalovali zboží, rozmísťovali do regálů, dělali soutěž pro děti k MDD v malování a trávili jsme spolu svým způsobem skoro víc času, jako ve vlastních rodinách. Připadal mi jako můj adoptivní syn. Každý rok jezdil na kontrolu do Prahy a já se se strachem ptal na tom svém internetu, jak to dopadne a vždy jsem se dozvěděl, že dobře.. Někdy jsem měl pocit, že ten prodej, je i pro něj tou nejlepší terapíí, ale nakonec jsem bohudík zjistil, že právě on byl tou největší pomocí pro mně, když jsem začal zdolávat svou vlastní "rakovinu", "rakovinu života". Při něm jsem si uvědomil kolik síly dává do života a já, jak ho pouštěl mezi prsty někam do ztracena. Tak jsem ty prsty sevřel a zase se vrátil k sobě. Vím, že už bych se nikdy neopustil. Oba jsme ten svůj vlastní boj vyhráli a tak nějak spolu. On s rakovinou těla a já s "rakovinou života." Aby to člověku docvaklo, musí rozfláknout auto a jezdit někdy i s lidima autobusem.

O virtuálním životě.

6. února 2010 v 18:38 Osobní.
Asi před dvěma týdny jsem se rozhodl, že odejdu z virtuálního života tím, že spáchám něco, jako virtuální sebevraždu a to na svatého Valentýna..., tedy v podstatě za týden..
To bylo tak. Někdy na začátku loňského roku jsem se pídil po svých oblíbených spolužácích ze základky a nějak mě to v Seznamu navedlo na rubriku - "Lidi". Tak jsem se tam zaregistroval a pustil to v podstatě z hlavy. Ale na podzim loňského roku mě to začalo vyzývat, ať tam doplním údaje a "osadím" to svou fotkou, nebo že mě zruší. První dvě výzvy jsem ignoroval, ale ta třetí už zněla asi nějak nalehavěji a já podlehl jim i své zvědavosti o co se to vlasně jedná. A tak jsem se dostal do virtuálního světa rozmanitých lidiček a místy jsem nestačil zírat, co některým lidem stačí ke štěstí.
Co mě nejvíc hned ze začátku pobavilo a nebyl jsem to ani schopný pochopit, co na tom ti lidi vidí, byla nástěnka. Něco, co se mi protivilo už v době socializmu tady sloužilo k imaginárnímu vyznání lásky a to ještě pouze za využití "instantních" kýčů. Zpočátku jsem měl pocit, že člověk tu vlasně může svého tvůrčího ducha uplatnit pouze výběrem menší kraviny před děsným kravincem. Ale časem jsem zjistil, že obrázkových servrů je víc, vlastně hodně a sem tam se dalo najít něco pěkného, dokonce se to někdy dalo i vylepšit o fotku z vlastního počítače. A tak mě to pátrání po lepších obrázcích nakonec i začalo snad bavit. Taky jsem zjistil, že hodně lidí musí být na této komunikaci závislá, protože se tu umě spojilo obrázkování s dopisováním a já pozoroval, jak někteří lidé tam žijí už i několik let své virtuální životy. Vůbec jsem to nechápal až do doby, když mi zavolala snad po třech létech kamarádka a vyprávěla mi, jak je už dva roky zamilovaná do nějakého "čechoameričana" žijícího v New Yorku...a on byl samo sebou zamilovaný do ní. Nikdy se nepotkali jednak kvůli té dálce, ale najednou i kvůli strachu, že by se ta láska při fyzickém setkání mohla vytratit. A tak si raději "rozmazlovali" svůj virtuální život... Jak to myslela jsem pochopil hned na začátku tohoto roku. Přechod z virtuálního života do toho skutečného je opravdu většinou tvrdý a každý jej neustojí. Začal jsem mít pocit, že na těch lidech už jsou profesionální virtuální partnetři, kteří už se v podstatě bojí zlamání v tom reálném světě a proto se čím dál víc noří do tohoto světa neomezených možností. A já sám jsem najednou začal mít strach, abych tomu taky nepropadl a tak sem se rozhodl pro dobrovolný odchod "virtuální sebevraždou", tedy vymazáním. Konečně na ty nejlepší lidi, co jsem tam poznal, už jsem získal i jiné spojení, tak proč ne? Ale zasáhl osud, právě z té, pro mě tak směšné nástěnky. Když jsem tam chtěl kamarádce umístit jeden z posledních obrázků, zazněla tam má snad nejoblíbenější písnička z minulého století a neprozradím která, protože přinejmenším by se Vysočina válela smíchy, ale zazněla a já se koukal, kdo ji na nástěnku poslal a nějak mi to nedalo jí to napsat. A tak jsme si začali psát a já zjistil, že má skvělý smysl pro humor a že od první třídy seděla v jedné lavici, právě s tou kamarádkou, co ji tu písničku poslala. A tak jsem z jedné kámošky měl dvě a stejně skvělé. Vůbec jim nevadilo, že si píši s oběma, protože přátelsví berou stejně jako já. A tak se i stalo, že ač by to vůbec tušily, v jedné mé slabé chvíli, se staly obě pro mě vodou, co držela mě nad vodou.. Ten den jsem si uvědomil, že všichni tam nejsou zaháčkovní, že hodně jich žije v reálném světě a tam si odskočí jen popovídat a odpočinout si od starostí a třeba se i potěšit obrázkem. Už prostě ten virtuání svět víc chápu, ale stejně vím, že to dlouhodobě není nic pro mě a to dokonce, ani na ten relax. A tak jsem se rozhodl, že ještě pobudu a z virtálního světa odejdu ne na Valentýna, ale až prvního dubna. Myslím, že to bude můj nejlepší životní apríl.


Kamarádky z obou světů, na ty "bublinky" s povídáním možná jednou přijedu(em).

O vesmírném prostoru.

4. února 2010 v 10:49 | Přemek. |  O vesmíru a informatice.
Není pochyb o tom, že vesmír je svým způsobem náš domov. Já vím, můžete namítnout, že je tím zem, ale zem bez vesmíru by nemohla existovat. Vesmír je pro nás velmi důležitý atribut našeho fungování a stačí, aby se na jeho zatím bezchybném fugování něco málo změnilo a jací jsme byli, že ano? Náš život je v podstatě nicotností a přesto každý máme v sobě svůj vlastní kousek z té všehomíry. Čím více člověk proniká do tajů prostoru, tím více si uvědomuje, jakými malichernostmi si otravuje život.
Hloubaví lidé se ode dávna se zabývali tím, co je vlastně ve vesmíru, z čecho se skládá... Zda z něčeho, či z ničeho... A mezihvězdný prostor je tak obrovský, že nějaká ta planeta či hvězda jsou jen jeho tečkami... A tak si lidé za ty tisíce roků vymýšleli spoustu teorii o tom, co tam vlastně je. A tak vznikly teorie o "jsoucnu", o "plénu", o "světlonosném éteru", o "kvantovém éteru a kvantovém vákuu". Asi je těch teorií daleko víc, ale je zbytečné je vyjmenovávat, protože všechny drhnou na tom, že nepočítají s existencí antihmoty jako jediné substance, která je téměř rovnoměrně přítomná v celém vesmíru. Já vím, tvrdím to jen já, pro mnohé pokračovatel v díle Járy Cimrmana, ale člověk se nesmí bát nikdy jít se svou kůží na trh, protože pokrok často vzniká na bázi zdánlivě bláznivých nápadů.
Antihmota, i když je na hmotě téměř fyzikálně nezávislá, přece jen nějaké interakce s hmotou vyvolává a z nich právě i vyplývá třeba základní omyl vědců o existenci takzvané "temné hmoty". Zatím co černé díry jsou ve vesmíru skutečností a mají v něm v podstatě vyrovnávací funkci. Myslím si, ře ty černé díry jsou svým způsobem pro hmotný vesmír, pro jeho stavbu a život, nesmírně důležité.
I normálním životě, když něco přeteče, musíme to odsát.. No a naši politici, co už těch černých děr vyrobili.. I na vývoz..
Antihmota pro svůj informační charakter musí být ve vesmíru rovnoměrná, musí tvořit tu zvláštní "chvějící se plazmu", aby mohla přenášet a ukládat informace v okamžitém čase. Nemá na ni vliv ani jakákoliv černá díra, záření či žár hvězd a je, až na menší vyjímky, k projevům hmoty inertní. Až se jednou lidé naučí jen maličkou část z její rozsáhlosti využívat, pak teprve pochopí své možnosti.

O kouzlu nechtěného.

2. února 2010 v 9:59 Ostatní.
Přátelé, získal jsem svolení své dcery, abych zde publikoval důkaz o tom, že....
No konečně podívejte se sami. Snímek je samo sebou spáchaný ještě na filmovém fotoaparátu a je určitě z minulého století. Povedl se tak, že jsem do fotoaparátu omylem založil již nafocený film. Všechny snímky na nic, ale tenhle tu ztrátu vynahradil...

Jistě si vzpomínáte na všechny ty vtipy, které kolem toho, že ty naše krásné protějšky jsou vlastně slepice, kolovaly. Třeba o tom, že ženy mají nejraději televizi, když skončí program a začne zrnění....Nevím ovšem zda v době digitální televize to ještě platí, jednak se vysílá nepřetržitě a když už ne, tak je obrazovka vymetená... Proto prý chodí ženy teď dřív spát. A to je chlapi, přiznejme si to, pozitivní jev... Alespoň máme víc času na sebe...
Tak už dost žertování, omlouvám se tímto své dceři a mé oblíbené slepici (snášela velmi hodně, plnila si všechny socialistické závazky a dokonce nějaký čas snášela i za padlé soudružky, po vzoru sovětských stachanovek.... Pak za ni smašely zas jiné...) Taky se omlouvá všem ženám, že jsem podvrhl důkazy. Doufám, že přijmou mou upřímnou lítost.