Lepší je jít za sluncem, než za svým stínem.

Přátelé buďte vítáni!

Leden 2010

O detailech.

31. ledna 2010 v 11:28 | Přemek. |  Makra.
Přiznám se, že ta zima už je na mně vleklá

A byl bych radéji
kdyby už se jara lekla




V jedné své "básniče" jsem napsal -


Lepší nežli prvosenky
trhat žluté pod..........běly


Ale i pampelišky
co sluníčka jsou z výšky

A tak, než to zima vzdá a příjde jaro, alespoň pár detailů z mé loňské úrody, "makra z maker". Tak pokud máte zájem, nebudu už rušit slovy a jen se "kochejte"...




Tak snad stačilo, jdu vyhlížet jaro....

O nalezení kamaráda z dětství.

29. ledna 2010 v 18:44 Osobní.
Chtěl bych vám vyprávět kuriozní příběh o nalezení svého kamaráda z dětství. Chodil jsem s ním od první do páté třídy a byli nerozlučná dvojka. Spolu v lavici, spolu v nemoci. Kdykoliv měl jeden angínu, měl ji i druhý a v době nemoci jsme několikrát málem podpálili byt. Tenkrát se pouštěly různé raketky, třeba i z plíšku od mléka, ale nejblíže k požáru měl experiment s bráchovým parním strojem. Do kahánku místo knotu jsme narvali mamčinu balnku na pletení a místo lihu nalili petrolej. Liša to byla až ke stropu. Když palivo vyhořelo, stroj se zadřel a co bylo horší, strop byl černý jako po Faustově návštěvě... No prostě spousta zážitků a ten člověk se vám najednou kvůli přestěhování ztratí z očí. Ale nikdy se mi neztratil z mysli.
Jediné, co jsem o něm poslední věděl po těch čtyřiceti létech, že snad žije někde na Žďársku. A tady začíná příběh o nalezení.
Stavoval jsem se u bratrance a ten mi věnoval do počítače CD s telefoními čísly od Telekomu. Tenkrát mobily ještě nebyly tak masově rozšířené. CD skončilo někde pohozené v autě a když jsem se vrátil domů už jsem jej nenašel. Teprve po půl roce, když jsem uklízel auto před technickou kontrolu CD vyplavalo kdesi z podsedadla. Donesl jsem jej domů a dal dětem k vyzkoušení. Natáhly jej do počítače a zjistili jsme, že se tam dají vyhledávat lidé. Přemýšlel jsem na kom to vyzkoušet a napadl mě ten kamarád z dětství. Zadal jsem jméno a čekal zda vypadne někdo z Vysočiny... A kupodivu tam jedno jméno takové bylo. Tak jsem nelenil a okamžitě běžel telefonovat z pevné linky. Ozvala se nějaká paní a já se na drzo zeptal, jestli není Tonda doma. Byla překvapená, protože se rozvedli a já, protože jsem se trefil. Řekla mi, že už žije delší dobu v USA, ale že mám kliku, protože teď zrovna tu je, na dva týdny v Brně. A že mám taky štěstí, že je u ní zrovna syn a tak mi vyptá od něho telefoní číslo na jeho mobil. Stalo se a pak jí nedalo a zeptela se mě, jak se jmenuji. Říkám ji, že mě těžko může znát a jaké bylo mé překvapení...Znala mě dokonale, protože ji prý těma našema historkama "krmil" do roztrhání těla...
Hned jak jsme domluvili, napsal jsem Tondovi smsku. Za deset minut mně volal a v upřímném šoku. Říkal mi - "Představ si, že jsem přítelkyni zrovna vyprávěl o tobě a dojde smska a z ní "koukáš ty"..
Příští den přijel si za mnou popovídat a a za tři dny se vracel do států. Kolik se tu spojilo náhod...aby jsme se mohli po čtyřiceti létech potkat.

O "učitelích a učitelkách"

26. ledna 2010 v 19:11 Kdo jsme...
Opravdu nechci dnes psát o škole, když tak o škole života. V každém z nás je kousek Komenského i Makarenka a učení neprobíhá určitě, jen ve školních lavicích, ale i kdekoliv v prostoru našeho života.
Tak třeba na vojně jsme se při odpalování nálože málem naučili i létat, neboť jeden student "aktivoval" výbušninu a zbývalo deset vteřin do výbuchu. Myslím, že jsme všichni tenkrát pokořili světový rekord v běhu na sto metrů. Když po tom tento stejný student při ostrých střelbách dávkami samopalem se chtěl velícího důstojníka něco zeptat bez toho, že by pustil prst z kohoutku a všichni jsme se doslova vsákli do mokré země, neb kulky nám létali jen pár cm nad vystouplým zadkem, tak teprve pak si zajistil onen student modrou knížku.
Když jsem byl s dcerou v Chorvatsku na zasloužené propršené dovolené, oslovil mě jeden pán - "Ale sluší vám to s vaší paní".. Vyvrátil jsem oči až na měsíc a uklidnil ho, že je to dcera. Ale asi jsem měl setrvat v tom bludu, protože se s námi začal bratřit a machřit. No bratřil se se mnou a machřil před dcerou..doslova ji balil před mýma očima, ještě štěsti, že dcera byla vždy na rozumu. Mimo jiné nám vyprávěl, že je šťastně rozvedený s učitelkou.. Říkal, to už se nedalo vydržed - u semaforu - "Franto už svítí oranžový panáček, stůj a ustup od té silnice. Vidíš, už je červený panáček. Připrav se, brzo bude zelený panáček. Už je zelený panáček, Franto běž! FRANTO TY JSI SE NEROZHLÉDL!!!.... Zvláště líčení, jak si vařil vajíčka pod dohledem manželky, měl už dobře nacvičené. Všechny ty pokyny kolem plynu, bezpečnosti práce. No nakonec nechtíc ty vařící vejce z nervozity převrhl na ty své a horká voda mu znemožnila na čas radovánky, to už byla ta poslední kapka a rozvedl se. No k jeho cti musím říct, tedy doufám, že tuto historku tenkrát dceři nepovídal..
Měli jsme souseda, typ Makarenka, vychovával děti kolektívní prací. Často ta práce byla dost nesmyslná, ale nakonec, kdo pracuje, nezlobí. Třeba, když sklidili kukuřici, děti vyfasovaly sekerky a musely stonky kukuřic naštípat na přesně stejně dlouhá "polínka". Ty pak svázaly do otýpek. A protože soused si vše vyráběl sám, tak i eletrický bojler měl už několik roků rozdělaný v dílně a provizorně tak celý rok vodu na koupání ohřívali topením třeba té kukuřice ve směsi s odpadky. Divím se, že ve vesnici za celou dobu nebyl vyhlášený ani jediný chemický poplach...
Taky učil manželku odpočívat. Za snad dvacet let života vzal celou rodinu na první kratičkou dovolenou do lesů na chatu. On, jeho upracovaná žena a šest dětí. Po čtyřech dnech se vrátila domů odpočinout si z té dovolené. Nejen že nic neměla po ruce pro vaření, péči o malé, i pro vodu musela chodit do vzdálené studánky. Nikdy nezapomenu, jak mi ten dovolenkový horor líčila.
Jo, v každém z nás je učitel a žák na celý život.. No někdy ta výchova je nutná, ale některá výchova je spíše nevychovanost. Jistě máte taky své zkušenosti..

O "špatně od žaludku".

24. ledna 2010 v 19:56 O jídle.
Ne, tentokrát opravdu nechci psát o politice, i když by se dalo. Přesto prosím choulostivější, aby to nečetli před jídlem a raději, ani po něm..
Možná si taky vzpomínáte na svá školní léta, jak někteří z nás třeba v 8 létech (já osobně tu zálibu neměl) zlobili hlavně holky tím, že jim třeba u oběda ze "sekaným ropovodem" , jak jsme tenkrát říkali těstovinám - kolínka, že jsou to třeba nasekané žížaly. Děvčátka buď zbledly a začali trpět "bulemií", bez toho, že by to tenkrát bylo tak krásně pojmenované, a nebo měly oprsklý žaludek a trpěly otylostí. Těch otylých dětí za našich časů bylo míň, než teď.
Když jsem byl pak zase v pubertě, tak oblíbenou odpovědí bylo, když nám někdo něco nabízel, co nám zrovna nebylo po chuti, mu říct - "Děkuji, už jsem dneska zvracel."
Vzpomínám, že v době, kdy jsem studoval na výšce, neměli jsme v Brně bezdomovce, což považuji za to nejhorší, co tahle naše současná společnost vyprodukovala, ale o tom, možná někdy jindy. Měli jsme tam, ale jedno proslaveného "somráka".. Ale on nic nevyptával. Nejraději chodil do tehdy slavného bufetu "Sputník", (i já, ale fakt to není o mně) a vytypoval si z 99 % jistotou ženu, která si ještě objednala něco hodnotného a přistoupil k pultíku, kde chtěla jíst. Proces zahájil tím, že si vyloupl z nosu šušeň a z mlasknutím, jej snědl. Pak odtušil, něco o tom, že do toho namleli potkány nebo, že se do toho kuchař vyčural. U většiny vytypovaných, žen to zabralo, neb se naučil zkušenostima být dobrým psychologem... Věděl, kterou oslovit a od které by mohl dostat přes "čuňu". A pak už jen jídlo uklízel do připravené konvičky. Na mě by si s tím určitě nepřišel, ale přesto se mi dostalo lekce, jak to dokáže být nechutné.
V jistém údobí svého života jsem měl přítelkyni, která prodělala boreliozu. Kdo to zná, ví, že je to velmi svéřepná nemoc. Pokud na ni lékaři nedojdou včas, její léčení se táhne jako letecká guma. Někdy to zanechá i následky, v jejím případě to byly i následky dost "fekální". Po přečtení nějakého článku se rozhodla vyzkoušet sama na sobě "ureoterapii", to je pití vlastní moči. Vyprávěla, jak jí to úžasně zabralo. V tom by, ale nebyl problém, cokoliv takového, co člověku pomůže od nemoci, nechť je využito. Jen proboha se to nesmí probojovat do první línie v mysli toho člověka.
V momentě, když si pochutnáváte na dobrém řízku, věta - "Asi budu muset zase pít ty chcánky", nebyla opravdu tím pravým na pravém místě. Jídlo by pro nás nemělo být sice "pupkem světa", ale do toho "pupku" by se mělo dostat s chutí a vlídně.

O české kopané.

22. ledna 2010 v 4:44 Politika.
Jedna má kamarádka má velmi pěkné motto, které se naprosto geniálně hodí pro naši politickou scénu. Zní - "Když tě kopou do zadku, uvědom si, že stojíš vepředu." Okopávání, těch, co vedou naši zem se stalo naší národní tradicí a snad i koloritem, bez kterého jsem si to už ani snad naši politiku nedovedl představit. Možná je to proto, že někteří se tak rádi strefují, aby zabránili jiným ve vlezprdelizmu, možná je to jen bavi a možná cítí závist, neb jsou převědčeni, že jejich pozadí by bylo pro celý národ tím nejlepším. Ironií je, že mnohdy se mezi těmito "fodbalisty" vyskytuje víc spoluháčů, jak protivníků, ale to už je takové naše české specifikum a "to si vzít nedáme"...
A pak se stane něco, pro mozky politiků, tak nečekaného, že se to zadře i v jejich, jinak velmi kluzkých mozkových závitech. Dosadí před sebe, na dobu okopávacího treninku, amatera bez politických ambicí a začnou tu svou typickou "hru". Jenže onen amater se ukáže být větším profíkem, jak všichni oni dohromady. Udělá pro ně zcela nepochopitelnou věc. Nepřešlapuje a jde dopředu. Zkoprnělí politici všech barev najednou zjistí, že kopou jaksi už chvíli do prázdna. Pane Fischere - bravo. Dokázal jste to, v co jsem doufal, že v této zemi existují ještě lidé, kterým jde víc o společnost, jak o své vlastní zájmy či ego.

O tom, co bude potom.

19. ledna 2010 v 18:23 | Přemek. |  O vesmíru a informatice.
Jak už jsem kdysi na svém blogu psal, náboženství mě nikdy neoslovilo a těžko se to změní na "moudrá" kolena... Ale jedno mě od dětsví přece jen na něm zaujalo a to víra v posmrtný život. Od mala jsem se prostě nedokázal smířit s tím, že smrt je definitivním koncem. Zvláště sympatické se pro mě stalo to, v co věří buddhisté, ty věčné návraty zpátky do života. Vždycky se mi zdálo víc pravděpodobné, že po smrti něco je, než, že není. Ale tato představa se nikdy v mých myšlenkách nepromítala, jako něco napřirozeného, ale jako spíš momentálně nepochopené.
Dnes vím s 99 % jistotou, že smrtí nic nekonči. Bylo by to jednoduché a tak i trochu zbabělé zbavení se své odpovědnosti za vlastní život. Po smrti neprocitne jenom sebevrah, ale každý z nás, někdo líp a někdo hůř. Jsme evolučním a analogickým informačním zdrojem vesmíru a to té části, která je tvořená antihmotou. Staly jsme se součástí tohoto informačního systému a tento systém preferuje jen kvalitní informace. Má k tomu své možnosti, myslím, že přinejmenším tři hlavní. Buď je informace dokonalá a zůstává tedy, jako jeden vhodných prográmků v tom superpočítači, nebo je ta informace neúplná, poškozená či částečně vadná a tak se vysílá prožít nový život a to tím směrem, kde v tom předchozím životě selhala.. No a pak se určitě tam najde i informace, která je pro antihmotu naprosto nepoužitelná a neschopná pozitivního vývoje. Taková informace se prostě buď uloží do nějaké "hřbitovní" paměti nebo se zcela vymaže. Je dost možné, že to je právě to "peklo"...kterým straší duchovní..
Lidé, kteří věří v posmrtný život a v jeho návrat do hmoty se většinou neshodují v tom, proč se vracíme. Jsou dva hlavní směry, směr individualistický, který říká, že postupujeme jako ve škole od nejnižší třídy k vyšším s tím, že si sami vybíráme, co by jsme chtěli zvládnout, co jsme na zemi špatně prožili či nepochopili. Já si osobně myslím, že to právě takhle být nemůže, protože to inklinuje k chaozu a to si myslím, že by jako matematický model neobstálo. Zastávám proto spíš ten názor, že zhodnocení naší informace a její další formování si řídí sám antihmotný vesmír... Osud každého narozeného člověka lze určitě minimálně z 50% vypočítat a tak se dá každá informace, která nastupuje "do nové třídy" přiřadit ke konkrétnímu osudu. Stává se druhým já. A tak první a druhé já buduje od narození informaci, která navazuje, jako kolej vlaku. Životní vyhýbky nám umožňují vjet na správnou kole, ale taky vrátit se na špatnou. Na rozdíl od vlaku, ale tuto vyhybku neovládá výpravčí, ale my sami. Člověk se nemůže vymlouvat na osud, ale musí jej příjmout a měnit jej, tam, kde to jde a hlavně se snažit, co nejlépe ho prožít, aby jeho informace měla svou obsahovou cenu.

O tom, jak jsem v kapse našel ostudu.

16. ledna 2010 v 19:42 Osobní.
Dlouho jsem se rozhodoval, jestli to vůbec zveřejnit, protože ještě po málem půl století rudnu, když si na to vzpomenu. To bylo tak. Rodiče neměli peněz nazbyt a tak mé kapesné vykazovalo neustálý deficit. A lákadel bylo dost, počínaje čokoládou se šlehačkou, až třeba po nanukáč. A mlsota, tak často obelstila i rodiči pracně budované morální zábrany stran získání peněz. Když prostě kapsa hladověla a nebyla v ní ani částka na lipo (energit, byl ještě o pětník levnější), tak potom došlo na prohledávání kapes otcových obleků ve skříni. ( Od mamky bylo bohužel dost lakomé, že na šatech prakticky žádné kapsy neměla.) Úspěch jsem až tak často neslavil, ale někdy se podařilo a pár desetníků změnilo svého majitele. Asi tak v sedmé třídě, když jsem opět bankrotoval a šel prohlednout "svou" otcovu kapesní banku narazil jsem na zvlášní balonek. Takový jsem opravdu ještě nikdy neviděl a jak šel poměrně lehce nafukovat a ten komicky krásný tvar, už mě jen napadlo, jak s ním ohromím svou předpubertální "veřejnost". Balonek putoval do mé kapsy s tím, že stejně ho určitě taťka koupil mně, neb brácha už byl starší.
Musím předeslat, že skoro každou neděli od jara do podzimu jsme jezdili na zahradu do vesnice, kde jsem měl svou nejlepší dětskou kamarádku, se kterou jsme se minuli v porodnici jen o pár dnů.. Byla to má doslova nedělní kamoška a pokud jsem chtěl někoho udivovat, tak to byla tenkrát hlavně ona.
Vzpomínám na tu chvíli se suchým potem, jako by se to stalo dnes. Okamžitě, jak se naskytla volná chvíle, chtěl jsem se pochlubit...Vytáhl jsem balonek machrovsky z kalhot a jal se ho nafukovat. A v tom kamarádka (do dnes jsem ji to nezapoměl :-))) vykřikla - Jéé, to je volačka!! Mně to nic neříkalo, ovšem zaslechli to naši a otec, když uviděl tu bublinu podivného tvaru u mě pusy s výkřikem - ty prase jedno, vyndej to okamžitě z huby, se rozběhl ke mě tak rychle, že atleti by bledli závistí...Bral to i přes růžové keře a dopíchaný, vyrval mi tu hračku ze zkoprnělé ruky a šlehl mi takovou baňu, že to prdlo zároveň s tím balonkem. Mamka asi učurávala smíchy, neb se odklidila do dřevoprdné budky a já nechápal co se stalo.. Až se situace uklidnila tím, že otec se chytil za srdce a odešel infarktovat, jak už to měl nacvičené, tak se ptám s nechápavým hlasem kamarádky, cože se to vlastně stalo a ona mi bezelstně pověděla, copak ty fakt neznáš volačku.... Bože jakou volačku, k čemu to je, na co to je dobrý? Kamarádka byla cudná a přilepšila mým nevědomostem pouze zprávou, že se to požívá ta to, co mám mezi nohama. Nastalo u mě nové dilema, vždyť to byly v podstatě dvě věci...ten a ten. Lámal jsem si s tím hlavu až do Brna a tam se mi konečně dostalo vysvětlení od mého kamaráda od sousedů. Myslel jsem, že ho zabiji, že mi takovou informaci už dávno neposkytl. A to mi ten blb ještě řekl. - jeho slova - "Někteří fotři jsou tak špořiví, že je použijí i víckrát." Při pomyšlení, kde všude to mohlo být, to, co jsem tak bezelstně ocucával, udělalo se mi nevolno. S kamarádkou jsem od studu po další dvě neděle nemluvil. Styděl jsem se, že ač o dva týdny starší, tak neinformovaný, tak o sto let. Jo tenkrát ještě nebylo Bravo a ani jiná sexuální literatura. Možná, že právě tady se zrodila má touha po informatice, která skrze antihmotu obsáhla časem celý vesmír. A pak si řeknete, blbej primeros a jaký následky!!!

O "šťastné" zemi.

14. ledna 2010 v 21:15 Ostatní.
Už ani nevím, kde jsem tu knihu objevil, ale je fakt, že se stala v jisté době mou oblíbenou humoristickou knížkou. Byla napsána ve stejném roce, kdy jsem se narodil, tak tu byl možná i jistý citový vztah. Nejhorší ovšem je, že tato velmi absurdně vtipná knížka byla napsána naprosto vážně. Vzpomínám si, jak jsem ji kdysi hluboko za totáče donesl do práce a v rámci volné chvíle jsem s ní četl kolegům a la plagiátor Šimka. Jen dobrá prostata bránila tomu, aby jsme se nepočurali smíchy. Dnes už mi to připadá víc smutné jako vtipné, ale přesto jen tak pro občerstvení paměti, těch, co rádi zapomínají, pár ukázek z knížky o návštěvě 232 rolníků, traktoristů a předních pracovníků strojních stanic ve šťastné zemi.
Dnes o cirkusu.


Šli jsme do cirkusu. Ulice byly přeplněné lidmi, všichni jsou dobře oblečení a všichni spěchají do divadel, do biografů nebo do restaurací, které jsou v Moskvě velmi krásné. Vedle obyčejných jídelen jsou tu i luxusní restaurace. Na pohled by se mohlo zdát, že se ničím neliší od toho, co je kdekoliv na světě.. A přece jsme viděli rozdíl. A veliký! Zde totiž, v těch nejkrásnějších restauracích a hotelech sedí dělník z moskevských Stalinových závodů vedle kolchozníka z blízké nebo vzdálené oblasti sovětské země, kteří oba, stejně jako každý dobře pracující v Sovětském svazu, si vydělávají tolik, že si mohou dovolit to, co si v kapitalistickém řádu mohou dovolit jenom ti nejbohatší, ti, kteří vykořisťují ostatní....
V cirkuse. Představení začíná nástupem všech artistů. Je to nádherná podívaná, podívaná na nástup všech národů Sovětského svazu v národních krojích s prapory. Jeden z nich vysoko nad vším, přednáší báseň o vítězství dělnické třídy, o jejím boji za mír a proti válečným štváčům a o tom, který je nejlepší záštitou míru. Tehdy se odhaluje velký obraz generálissima Stalina a obecenstvo propuká v nadšení a jásot. Pak už následují vystoupení.... A mezi jednotlivými výstupy artistů jsou veselá intermezza šašků. Náš podiv se stupňuje. To nejsou ti šaškové, na které jsme byli zvyklí z našich cirkusů, kteří většinou obveselují obecenstvo jenom tím, že ze sebe dělají hlupáky. I ZDE POZNÁVÁME SOVĚTSKÉHO ČLOVĚKA, vysoce politicky i vlastenecky uvědomělého, který těchto veselých scén používá k tomu, aby pranýřoval a smíchem ztrestal groteskní zavilost válečných štváčů a zaprodanost jejich přisluhovačů.
Do velké nádoby označené - "odpadky" snáší august podle Marshallova plánu všechny možné odpadky, ústřižky, hadry a slupky.. Všechno to pořádně zamíchá, nádobu očaruje a vzniká obrázkový magazín s pomluvami na Sovětský svaz. Pak přinášejí velkou bednu. Do ni vstupuje krásná dívka, vypadající jako newyorská socha Svobody. Zřízenci bednu uzavřou a celou pevně ovážou lanem. Šašek, americký diplomat, slibuje, že vyčaruje americkou svobodu a když bednu znovu otevřou, vyskakuje z ní po zuby ozbrojený gangster - "Tito" a dostává od američanů dolary. Část si jich cpe do kapsy a ostatní vkládá do primitivní tiskárny, ze které vycházejí potištěné pásy papíru: lži, pomluvy, válečné štvaní, nepravdy o Sovětském svazu.
Na velké váhy pokládá na jednu stranu šašek ohromné pytle s "dolary". Na druhou misku pokládá pokládá prostý člověk knihu s nápisem: Miliony podpisů za světový mír a dolary vyletí do výše...
Veselí a nadšení tou podívanou se vracíme do hotelu.

O ach jo.

13. ledna 2010 v 0:28 | Přemek. |  Ostatní.
Snad každý z nás si někdy řekne - "Ach jo." Někdy to řekneme bolestně a někdy s humorem. A já si své - ach jo - hýčkám, jako jistou nadsázku nad smutkem a nad ironií vlastního života i nad neschopností se rozhodnout pro nerozhodnutelné od těch, od kterých to čekám s láskou v srdci. Ach jo, je náš povzdech nad tím, že nedokážeme osud posunout tam, kde by jsme v něm chtěli žít. To on si s námi hraje, jako s šachovými figurkami a my se často dozvíme o tom, že nám dává někdo šach, až ve chvíli, kdy se probereme do života. Jde pak jen o to, nepřipustit mat.

Pár básníček na toto téma z různých údobí mého života.



Ach jo. (1)

Když je večer naivní
bývá ráno gravidní



Ach jo. (2)

Proč se mi do hlavy vždy přimotá
po každém z bláhově prožitých dnů
že tisíce snů se vejdou do našeho života
ale pouze jeden život do všech snů




Ach jo. (3)

Samota je lidojed
co užírá nás do deprese
Samota je lék
v konejšivém lese

Manželství je lidojed
co nás v lese honí
manželsví je lék
pro mě
pro ni




Ach jo (4)

Proč čekám na tvou zprávu
ač uprostřed jdu v davu

Proč pohledy mé vlají
směrem k tvému ráji

Proč z jablka mi radí
místo červů hadi

O anonymitě.

11. ledna 2010 v 12:32 Kdo jsme...
Původně jsem dnes chtěl psát o své oblíbené antihmotě, ale vlastně i toto téma s ní tak trošičku souvisí, protože i ona je vůči nám anonymní a tak si ji dokážeme, jen těžko představit.
A podobné je to s anonymem. Problémem v nás je, že si anonym představujeme jako něco, co je špatné a k odsouzení, protože žijeme pod vlivem představ z filmů a inscenací a někdy i vlastního života, kde anonymní dopis dokáže zcela rozvrátit jakýkoliv vztah, nahlodat důvěru a být tak jakousi špínou ve společnosti. Ale tak, jak už to ve společnosti bývá, je potřeba oddělit pojem anonym od špatného úmyslu. A špatný úmysl můžete zrealizovat i jinak, třeba přes pomluvu i neanonymní udání... Myslím, že před listopadem jsme s tím mohli mít spoustu zkušeností, tam se přece na neanonymitě i vydělávalo. Sama anonymita není přece zlá. Znám lidi, kteří utíkají z vesnice do anonymity velkého města, aby si zajistili jisté "soukromí", které potřebují k svému životu. Copak je na tom něco zlého?
Podobné je to i zde. Já osobně si hluboce vážím na svém blogu mnoha lidí, kteří sem píší anonymě a nebudu je vůbec vyjmenovávat, aby na někoho náhodou nezapoměl. Těch, kteří se chovají, jako žumpa je tu opravdu tak málo, že to nestojí ani za řeč. A to, že někdo uvede své jméno a mail stejně ještě není zárukou, že se tak opravdu jmenuje. Internet je natolik virtuální, že kdyby v nás nebyla ta elementární víra v dobro, nemohli by jsme věřit snad vůbec ničemu. Možná, že právě ta víra v dobro se může zdát někomu jen velkou naivitou, ale kdyby jsme ji neměli, kým by jsme vlastně byli, kam by jsme směřovali a proč by jsme vlastně vůbec žili.
Za anonymitou pouze skýváme vlastní zranitelnost, že si třeba i míň věříme, ale možná máme i pocit svobodnějšího vyjádření.
Anonymita není zlý úmysl, je to jen vyjádření postoje ke společnosti, která je často velmi málo ohledná.
Proto ji chápu a nikdy ji, v její slušné podobě, nebudu odsuzovat.

P.S. Píši to i jako odpověď V.zV. na dotaz z minulého blogu.

O dětském snění a realitě.

9. ledna 2010 v 19:10 Kdo jsme...
Kouzlo dětského snění je hlavně v tom, že ještě není zatížené pocitem zodpovědnosti, že je čisté a nemá hranic. Mám pocit, že snad jediné o čem jsem vůbec nikdy nesnil, tak to, být funkcionářem, protože tím byl i táta a mé poznání dospělo k tomu, že když už se takový funkcionář náhodou vyskytne doma, tak musí hodně odpočívat, aby nebyl pořád tak vynervovaný.. Funkcionáři byly taky stále přetažení, malátní a chytali se za srdce, aby je tak nebolelo. Nic pro mě. Já snil o tom, že zajistím celosvětový mír prostřednictvím síly, protože sám na sobě jsem si uvědomoval, že po dobrém se dá těžko něco dokázat.. Když vyoperovali mé mamce nádor, mé sny se pragmaticky obrátily tímto směrem, neboť jsem dostal strach, že pokud mi ti, které jsem mám rád, poumírají, tak k čemu mně vlastně bude ten celosvětový mír? A tak mé sny nabraly objevitelský charakter na poli medecíny a končily přinejmenším předáním Nobelovi ceny za objev léku proti rakovině. Tenhle sen mi vydržel asi nejdéle, do chvíle, kdy jsem poprve držel v ruce bichli o anatomii. Udělalo se mi z té tloušťky poznatků zle a pokorně jsem se vrátil ke světovému míru. Na to žádné objemné učebnice nebyly a tak jsem zároveň pochopil, proč se tolik lidí živí politikou a bojem za mír v podmínkách obklíčení imperialismem.
Ovšem nakonec jsem se raději rozhodl pro zlatou střední cestu a to pro zemědělství. Konečně ten lék může být obsažený v rostlině a potraviny se zdály být taky příhodnou silou pro zajištění světového míru. Obsáhl jsem v tom vlastně všechny hlavní sny svého dětství, ale naplnil jsem, jak už to v 99% bývá, jen prd. Tímto se všem omlouvám, že jsem tak selhal...

No a zase jednou má trhlá básnička na usmířenou.




Excentrický nočník


Nejlepší snad byly mokré plenky
mohl jsem ležet a dovolit si vzlyk
jednou však natáhli mi trenky
a naučili sedat na nočník

Však můj nočníček byl excetrický
proto popichoval i mé snění
na něm jsem toužil vždycky
sedět ve vysokém postavení

A tak díky tomu nočníku
každý večer skvěle bydlím
ve vybraném podniku
na barové židli



A jaké jste měly sny vy, doufám, že byly víc úspěšné..?.

O makrosněhu.

7. ledna 2010 v 20:45 | Přemek. |  Makra.
Vždycky si vzpomínám, jak jsem vzpomínal na své dětství a na sníh. Jak člověk prostě roste, má pocit, že v zimě padá sněhu čím dál míň. To jsou ty proporce, které nás tak často šálí i v běžném životě. Porovnáváme něco s neporovnatelným. Tenkrát jsem měl holt kolena jen dvacet, třicet cm nad zemí a tak sníh byl nad kolena. To že se to v pozdějších létech už nikdy neopakovalo je pouze známkou toho, že jsem narostl. Je to prostě tak. My rosteme a to v každém směru :-))), ale sníh je prostě stále stejný, stejně bílý, studený, křupající i zrádný. Sníh je jako život, který si připustíme, protože je tvárný a dost možná, že mnozí z nás, když stavěli sněhuláky ještě netušili, jak moc se jim budou podobat, někdo postavou, někdo chladem v srdci a někdo tou mrkvovitou veselostí a uhlíky pro štěstí.
Přiznám se bez mučení, že zimu moc nemusím a stačila by mi jen na vánoční svátky. Taky se mi za to "odměnila" zrušeným autem a špekem, který si napěstuji v omluvě, že z důvodů izolační vrstvy.. Ale jedno mám na ni přece jen rád, krásu sněhových vloček a ty artefakty přírody, co nemůže vykouzlit žádný jiný umělec. Tak už vás zvu jen na chviličku do své galerie, ale slibte mi prosím, že po prohlídce budete se mnou vyhlížet jaro. No tak dobře, nemusíte slibovat nic, ono příjde i tak a zase nás okouzlí výbuchy pupenů a naděje.







No nevypadají, jak matrjošky...
I ony se už se mnou určitě těší na jaro. Bude zase nádherné, jako po každé zimě. Probouzení snad ani jiné nemůže být. To je ten skutečný ráj na zemi.

O mé největší výhře ve sportce.

5. ledna 2010 v 14:55 Osobní.
Ještě dřív, než se o ni rozepíši, musím se vrátit ke slibu z konce loňského roku a to, jak to bylo s tím mým oblíbeným mottem - "Je lepší jít za sluncem, než za svým stínem." Ono to totiž k tomuto tématu svým způsobem patří a po pravdě řečeno i právě proto na jeho vznik, nejsem zrovna hrdý...
Stalo se to v prvním ročníku na vysoké škole na kolejích VŠ. Neduněl po nich vlak, ale spíš jen pomalu odeznívající puperta (někdy odeznívá až do smrti).. Teprve zkouškové období ji zatrhlo tipec. Tenkrát mě mimo jiné bavilo vymýšlet reklamní slogany a protože tehdejší časopis Mladý svět měl nejlepší inzerci na seznámení puberťáků v celém RVHP rozhodl jsem se spolubydlícími uzavřít sázku o to, kdo dostane víc odpovědí na svůj inzerát. Všichni se bláhově vykreslovali v těch nejrůžovějších barvách, jen já si vymyslel právě tohle o slunci. Dostal jsem dvákrát víc odpovědí, jak zbývající spolubydlící dohromady. Odpovědi se daly rozdělit do třech myšlenkových proudů jejich aktérek. Největší část chtěla jít hned se mnou za sluncem, další velká část šla zatím za svým stínem a chtěla, abych je přesvědčil o tom, že je lepší jít za sluncem a pak došly asi tak jen čtyři vtipné odpovědi, no a těm jsem odepsal, protože mě svým způsobem prokoukly..

Ale já chci psát dnes o jiných sázkách. V dobách mého mládí se hazard, až na ten drobný, moc nepěstoval a přesto mi taky trochu ničil život. Právě, když jsem byl na škole jsem se domluvil s bratrem, že budeme společně sázet sportku, já třeba sudé týdny a on v liché. Tenkrát bylo jen jedno losování a to v neděli. No nemusím snad ani říkat, že i když se občas na nás nějaká ta poslední cena z hluboka zašklebila, nula od nuly pošla a mi měli ve sportce uloženo stále víc nedobytných korunek.. Ale to ještě nebylo to nejhorší. Stres se vždy dostavil, když jsem třeba už po 15 létech sázení stejných čísel zapoměl vsadit. To jsem do neděle prožíval pravá muka, že to tentokrát vyjde a já se bráchovi nedoplatím... A jak se blížil listopad a po něm, Sportka zvyšovala stále ceny a tah už byl dvakrát týdně a zvyšovaly se i výhry a tím i můj stres po každé skleroze.. Jednou jsem tu odpovědnost za oba už nevydržel a navrhl bráchovi, že už to nemá cenu dál takhle provozovat neb to lezlo už moc do peněz a taky všechny psychiatrie měli pár roků po listopadu přeplněno... Souhlasil a hráli jsme jen sami za sebe. Když ty čísla znáte s paměti, tak to snad ani nejde přestat. Ale jednou se stalo, že někde z hlubokého podvědomí mi vytanula jedna věta z dětství, když mamka trhala poslední tiket sportky, co vsadila: "Pamatuj si Přemku, my nemáme souzeno takhle přijít k penězům, nám nezbývá, než si je vydělat".. A ta věta se mi stále častěji vkrádala do podvědomí, zvláště, když jsem zapoměl vsadit a špatně nesl tu odpovědnost byť jen sám za sebe..
A tak ve mě časem uzrálo rozhodnutí nevstupovat už víc do toho pekla sázek a nadobro se z něho vymanit. Přestal jsem podávat sportku i číst vylosovaná čísla. Posunul jsem se prostě v této věci v paměti do doby, kdy jsem sportku nesázel. Nedovedete si představit tu úlevu, tu klidnou mysl, to štěstí, co mě objalo. Přestat sázet, se stalo mou největší výhrou ve sportce.

O "zachraňování".

2. ledna 2010 v 16:20 O jídle.
Přátelé, ve své úvaze o zchraňování jsem docela ironicky zvolil rubriku "Sport", protože alespoň v mém případě, má ona bohulibá činost často tento charakter. Určitě "zachraňujeme" po celý rok, ale právě po vánocích a Novém roce dostává tato naše záliba zcela jiný a hlavě větší rozměr. Rozměr často tak velký, že může vést až k depkám a bulimii, záleží to jen na odolnosti jedince a já naštěstí v tomto patřím k té už vytrénované skupině flegmatiků, dokud se ovšem vyslečený nepodívám docela nechtíc na sebe do zrcadla.
Asi už pomalu začínáte chápat, že píši o "zachraňování" potravin před totálním zkažením..
Myslím, že všichni nakupujeme před svátky, jako by měl přijít hladomor, ale co pak, když hladomor se nedostaví a ani lednička není schopna odvrátit stav, kdy potraviny nám odchází do důchodu...To ještě tolerujeme, ale když se ocitnou na prahu smrti, okamžitě je resuscitujeme tím, že je doslova nasilu nacpeme do sebe, ačkoliv v té chvíli vlastně ani netrpíme pocitem hladu. Ale ten vítězný pocit jejich záchrany skrze náš žaludeční trakt je úlevný v tom, že jsme nemuseli využít "jinou popelnici".. Pokud chceme tuto činnost provádět odpovědně, je potřeba si zvolit vhodnou stategii, která je v podstatě velmi jednoduchá - co teď a co potom a to až do vyjezení nadnormativních zásob. Ovšem vím z vlastních zkušeností, že se najde pár mrhavých jedinců, kteří klidně nasytí popelnice a jsou i tací, co bez mrknutí přejdou u prasete na výkrm vánočním cukrovím.. Pak se diví, když se z prasete stane kalorická bomba odmítající předcházející každodenní šlichtu. Tito lidé neví, jak se moc šidí o sport.To my "záchranáři" často začneme sportovat už po velmi krátkém čase a to během na záchod. A těch běhů může být hned několik.. Taky víme, že nejlepší dieta je ta, co se v těle moc dlouho a zbytečně nezdržuje... Horší je ovšem pak ta varianta, že máme kačení žaludek, který si poradíi s tím, co by porazilo vola, což je zrovna asi i můj případ.. A protože váze jsem přestal věřit ještě před vstupem do pionýra, stává se spíš pro mě šokem, že se mi čím dál hůř zapínají kalhoty... Nejdřív to omlouvám stářím, ale když si musím zapínat kalhoty až po zavázání šňurek u bot, tak vidím že je zle a začíná druhá fáze záchrany. Zachraňuji sám sebe tím, že nechám už zachraňováním vyhladovělou ledničku hladovět dál. Musí přece pochopit, že potřebuji pozitivní příklad, když už není ochotna se mnou cvičit. A jde to ztuha. Každá žena a každý muž asi potvrdí, že zadek a břicho jsou po našem předchozím "zachraňování" naprosto nejodolnější a hrají si s námi tu poťouchlou hru - "Když jste si nás vykrmili, tak si nás užijte." Uvažuji o tom, že navrhnu poslancům, aby všechny "žrací" svátky byly bezodkladně zrušeny a dostali jsme zákonem svátky dietní.
A tím se loučím, jdu sportovat se svým břichem..Nechci ho tahat sebou do ráje....