Lepší je jít za sluncem, než za svým stínem.

Přátelé buďte vítáni!

Prosinec 2009

O silvestrovských makrech.

31. prosince 2009 v 8:46 | Přemek. |  Ostatní.
Přátelé, až alkoholem nahradíte krev o silvestrovké noci, přináším vám jednoduchou zkoušku způsobilosti vstupu do roku 2010...Stačí si udělat můj obrázkový test a na všechny otázky odpovědět špatně... To bude důkazem vaší kvalitní přípravy na to, že se s námi ten nový rok nebude opět zrovna moc mazlit. Konečně proč by měl, když to mazlení mezi lidmi je daleko úžasnější.... Tak vypněte mozek a snažte se nezodpovědně odpovědět na otázky novin Jerevan. Tímto vám naše noviny přejí, aby jste ani v příštím roce nebraly všechno jen smrtelně vážně, protože, jak říká mé nejoblíbenější životní heslo - "Když nejde o život, tak jde jen o hovno."


Test způsobilosti pro rok 2010.


1) Část anténky oranžových pro spojení s mimozemšťany.
2) Část oranžové papriky.


1) Hrozny nekontrolovaného hněvu předsedy ODS.
2) Hrozny s Itálie. (A možná, že i s Toskánska)



1) Lidovecký pupík těsně před rozhodnutím, zda zmodrat, zezelenat či zoranžovět.
2) Méně zralá mandrinka nebo více zralý grep.


1) Spletité cesty zelených dobrat se ekologie v rámci vlastních požitků.
2) Meloun Galia.

1) Suché pučení TOP z podhoubí vadnoucích stran.
2) Granátové jablko. (Nevýbušné)

1) Šílený sen komunistů o jednobarevném složení poslanecké sněmovny na rudém podkladě.
2) Jahoda.


1) Hroší kůže poslanců na příč politickými stranami.
2) Zdobný květák.

1) Mozek nutný pro kvalifikaci na poslance.
2) Květák. (Třeba na mozeček.)

1) Poslanecké náhrady.
2) Hlíva.
1) Můj porost na hlavě po přeléčení přípravkem na nohy.
2) Kiwi.
Přátelé přeji vám pohodový rok 2010 a nezapomeňte, že lepší je jít za sluncem, než za svým stínem. A víte, proč jsem si to "úderné" heslo pro sebe kdysi vymyslel? To bylo tak....tak o tom až příště, někdy v novém roce.

O výchově antihmotou.

25. prosince 2009 v 15:28 | Přemek. |  Osobní.
Stalo se přesně před čtyřiceti roky. Ale musím se vrátit ještě o dva roky zpět. Zamiloval jsem se v jedné době do dvou sester a nedokázal se ani pro jednu rozhodnout.. S jednou se mi dobře povídalo a tu druhou jsem o to víc měl rád. Když se má nerozhodnost konečně rozkývala a já se rozhodl jít tou iracionální cestou, bylo už pozdě. Čekání nudí a tak se zaláskovala do vyzrálejšího muže. Jenže, o co víc mě odmítala, o to víc mě spalovala láska právě k ní. Stal jsem se štvancem sama sebe a právě po vánocích před těmi 40 roky mě napadlo napsat veršované vyznání...Ještě, že se nezachovalo, neb bych se studem propadl i do betonu. Samosebou mě znovu odmítla a já propadl velké depresi a vůbec se mi nechtělo žít. Přál jsem si umřít, protože jsem se začal nenávidět. A pak se po pár dnech agonie stal malý zázrak. Vůbec nevím, jak mě to napadlo, ale zakoupil jsem malířské plátno, olejové barvy a štětce. Já, který v životě nemaloval, najednou přenášel z duše obraz toho, co viděla. Když bylo ráno domalováno, ta šílená láska zmizela z mého života a bohužel s ní i zmizela schopnost se znovu zamilovat. Stal jsem se klidným, vyrovnaným člověkem, který se najednou dokázal rychle a racionálně rozhodovat.. Potom už mě provázelo jen nádherné období mého života během studii na vysoké škole. Pohltilo mě divadlo, psaní, fyzika, genetika i cestování. Měl jsem tolik zájmů, že mi ta neschopnost zamilovat se, vůbec nevadila. Pak přišlo manželství, ale o tom nechci psát. Snad mohu k tomu jenom říct, že se mi v druhé půlce začalo hroutit nejspíš proto, že kvůli klidu jsem postupně opustil sám sebe. Přestal jsem vidět dál, jako do svého hrobu, nic už jsem od života nečekal.. Jen jsem dožíval. A najednou mi z ničeho nic, zavolala ta má velká bývalá láska, která mě donutila k jedinému malířskému výkonu za život. Že prý bude s kamarádkou na týden v Luhačovicích, zda si nechci popovídat. Samosebou jsem chtěl. Zatím co krásný park lázní procházel našima očima, napovídali jsme toho hodně o všedních i nevšedních věcech svého života. A pak přišel ten šok. Zahmouřila oči a podívala se směrem do slunka se slovy - Moc ráda se takhle dívám do sluníčka. Stál jsem za ní a najednou jsem viděl ten obraz, který jsem před téměř třiceti roky maloval. A všechna ta bolest a láska se z toho obrazu zase vrátila do mého vědomí. Trvalo to přes půl roku a byl jsem zralý na blázinec. Když jsem byl na dušičky na hřbitově, prosil jsem dost iracionálně svou dávno zemřelou mamku, ať už mě nějak z toho černého snu vyvede. Jak jsem vycházel ze hřbitova, šťouchli do mé zasněnosti dva bývalí přátelé.. A mně se najednou rozsvítilo v hlavě a věděl jsem přesně, co musím udělat. Stačilo posunout se ve svém vědomí do doby, kdy jsem byl nejšťastnější. Šlo to až neskutečně lehce. Vyhledal jsem všechny své bývalé přátele, co pro mě tenkrát hodně znamenali, začal jsem opět psát, vrátil jsem se ke své milované fyzice a genetice a jako bych chtěl dohnat ztracené roky navazoval jsem o překot nová a nová přátelství a vůbec nevadilo, že byly spíš na dálku. Začal jsem mít zase rád sám sebe a hlavně život. Každý den se pro mě stal darem. Tenkrát před deseti roky jsem pochopil, že nestačí se jenom odrazit, ale je potřeba i zvolit správný směr. To "navrchu" má někdy zdánlivě tvrdé výchovné metody, ale jsou účiné.

A to je ten obrázek, co mi dvakrát změnil svět k lepšímu.


O tom, jak jsem se dnes podruhé narodil.

22. prosince 2009 v 18:42 Osobní.
Člověk přichází na svět nahý, bez jakékoliv věci. Někdo asi tam "nahoře" usoudil, že pokud se mám znovu narodit, tak to musí být podobné. Dal mi život a sebral auto. Ironií osudu to byla má první nehoda za čtyřicet let, co mám řidičák. U přátel jsem byl proslavený svou "traktorovou" jízdou... Pokud jsem někoho vezl, jezdil jsem ještě pomaleji a většinou jízdu provázely komentáře, typu, nemohl bys trochu přidat, už tě předchází i chodci.. A jedna kamarádka se málem počurala smíchem, když jsem kdysi v Brně na čtyřproudé silnici dostal pokutu za rychlou jízdu..
Ani dnes nic nenasvědčovalo tomu, že bych neměl dobře dorazit do práce. Fučel sice vítr, ale kdy u nás nefučí? Scénář byl obvyklý, předjížděla mě auta, ale já nespěchal. Cesta byla plná sněhových jazyků, které si na mě chtěly smlsnout a pak ten vítr... Když mé auto sjíždělo z kopce ztišil se jako nakojené mimino. Ale na rovině náhle zadul takovou silou, že má nenaložená dodávka ustřelila na krajnici a auto náhle jako pominuté jelo spáchat svou sebevraždu, bez ohledu na mě a to, co mu říkám volantem. Sjelo ze silnice a nabralo stopu do kanalizační propustě..a spáchalo harakiri o beton. Já z něj vylezl bez jediného škrábance. Tak jsem se narodil a auto umřelo.
Stále si říkám jestli to auto nebylo moc lehké, zda jsem to s tím přednovoročním hubnutím nepřehnal. Snad mi v "ráji" prominou, jdu se nažrat.
P.S. Věřte mi, žádná traktorová jízda není dost traktorová a andělé mají i jiné věci na práci.. Nemusí být, jako v mém případě, zrovna na blízku.

O tom, co se přitahuje.

20. prosince 2009 v 19:40 Jára Cimrman a Hilda
Říká se, že protivy se přitahují. Samosebou se nejedná o protivné lidi, ti se konečně spíš odpuzují.. V neživém světě se přitahuje kladný a záporný pól magnetu a elektron obíhá kolem nukleonu, jako věčně zaláskovaný a nepřipuštěný bloud. Také opačná pohlaví se přitahují, i když v dnešní době se přitahuje, kde co. Například jsem nedávno četl v černé kronice o jednom svérázném pasákovi..
Ale vraťme se raději k těm protivám, nebo-li protikladům. Já myslím, že každý jsme si tím prošli. Zajímavý nebyl ten, co nám byl podobný, ale ten, na kterém nás zaujala ta odlišnost a měli jsme pro to hned dva důvody. Jednak nás přtahovalo, čím se naše "protiva" baví a zkoumali jsme, zda by to bylo i něco pro nás. Taky nám připadal kvůli tomu nesmírně zajímavý, prostě netuctový.. Pak si takového člověka vezmeme do osobního vlastnictví a zjistíme, že on neudělal totéž. Zůstal věrný svému životu a vy se najednou cítíte opuštění, strádáte a jenom čekáte, kdy si všimne, že mimo svých aktivit je ještě i něco doma. A když to trvá dýl, tak je to na prášky, alkohol, flirtování či přímo nevěru. Původně přitahující se protiklady se začnou silně odpuzovat.
A pak je tu ten druhý důvod a ten je ještě daleko horší. Podléhají mu zejména lidé, kteří mají potřebu měnit svět skrze svého partnera. Přátelé, svět nezměnili ani vůdcové, ani masy. Svět může změnit tak akorát nedostatek masa. Chtít měnit partnera k obrazu svému je obrovská bláhovost, která hraničí až z hloupostí. Spolehlivě tak zničíte život nejenom měněnému, ale i sobě. A v této kategori se nachází jedna obzvláště vytrvalá a o to šílenějši skupina "měnitelů". Propadnou touze udělat z alkoholika abstinenta a často je až zarážející, že když neuspějí u jednoho, zkouší to s dalším a dalším až do "úplného vítězství". V 90% je vítězstvím to, že tu posedlost vzdají a najdou si v domově důchodců někoho "běžného"...
Má vzdálená příbuzná z minulosti Hilda, mimo jiné, milenka Járy Cimrmana napsala do své knihy mouder tuto větu -
Čim více se budou protiklady přitahovat díky slepotě lásky, tím více se budou odpuzovat díky otevřeným očím zhnusenosti.
Její rádoby učitel Jára jí oponoval slavnou, ale pravda trochu divnou větou - Protiklady se přitahují, aby nezažily nudu, protože bolest rozhodně nenudí...
Co k tomu dodat. Děkuji životu, že jsem protiklady přestal vyhledávat daleko dřív, než až v tom domově důchodců.
Přátelé je to opravdu krásný pocit nemuset někoho měnit a nebýt nikým měněn, protože, když jste stejní, tak není rozporů. Někdo to řeší zrcadlem a já to našel v RAJi.

O vyzařování.

17. prosince 2009 v 17:57 Jára Cimrman a Hilda
Kdysi dávno, v pravěku svého života v době studii, vystupoval jsem s partou přátel po klubech většinou s komponovnými pořady do kterých jsem vymýšlel mluvené slovo. Básničky, povídky a taky scénky. A právě jedna scénka měla při vší skromnosti velký úspěch. S kamarádem jsme si v ní zahrály vysoké pece. Samosebou nešlo o nějakou duchaplnost, ale o tu nadsázku v rámci socialistického realismu... Bohužel mi vůbec nedošlo, že to co jsem napsal se nakonec na východě opravdu stane. O co šlo. Scénka začíná tak, že si oba stoupneme na stoličky, protože jsme přece vysoké pece, začali jsme hicovat a vést mimo jiné tento dialog.

- Představ si, že se do mně zamiloval atomový reaktor...

-Atomový redaktor?

- Nee, reaktor...

-No to se máte, ty bývají vášniví..

-No to mi povídejte.. Chtěl kvůli mně vytáhnout jednu ze svých dlouhých tyčí... a rozžhavil se do ruda a tak jsem utekla raději sem na Ostravsko...až sem cítím z východu to jeho žárlivé záření..atd...


Kdo mohl tenkrát vědět, že bouchne Černobyl...

Naštěstí záření má i pozitivní význam, vždyť někdy záříme štěstím, spokojeností i radostí. Zářit tímto způsobem celý národ, kolik by jsme asi ušetřili za veřejné osvětleni... Ale nejde to. Z nějakých pro mě neznámých důvodů existují v naprosté rovnováze (optimistická varianta) k zářičům i pohlcovači záření, takže nula od nuly pojde. A pak jsou ještě lidé, co nic nevyzařují, ani nepohlcují.
Můj prapředek Cimrman je ale kvalifikoval jinak. Řekl - Co vyzáří, okamžitě zase pohltí, ani ne tak z lakomosti, jako ze strachu, že o jiné pozitivní záření nezavadí... Ovšem má prapředkyně Hilda ( o tom, jak se spustila s Cimrmanem popisuji v diskuzi u blogu - O vánočním šílenství.) byla na rozdíl od racionálního Cimrmana i vizionářka.
Ve své knize Proroctví Hildy napsala mimo jiné - A po útrapách příjdou útrapy... Šťastní lidé se budou muset uskromnit a nešťastní na to doplatí. V ulicích budou chodit lidé z dozimetrem a pokud někoho přichytí, že vyzařuje víc štěstí, než je přípustné, bude se zjišťovat, zda nekradou. Zvýšené vyzařování se bude tolerováno jen při placení členských příspěvku..
Na to ji Jára vždy říkal - Vzpamatuj se, jen blb by zářil při placení...
No stalo se, co naděláme, stále máme tu naději, že nebude třeba zapínat to veřejné osvětlení, protože Jakeš s Bilakem na jedno vyzařování zapoměli neb asi nevěděli o co jde. Zapoměli na vyzařování z lásky a zapoměli to korigovat. Smetlo je to tím, že láska zvítězila nad nenávistí..
A tak mi zamilovaní jsme teď největší nadějí pro Zelené, jednou nás bude zářit tolik, že Černobyl se studem propadne do země...

A na závěr básničku.


VÍLA Z TEMELÍNA


Víte proč mám v pupku kýlu
protože jsem zvedal vílu

Mlžné tělo měla plné svodů
skrývalo však těžkou vodu

Snad i proto tančila tak líně
potkal jsem ji v Temelíně

A jak celá zářila
září vše kde tančila

O novoročních předsevzetích.

15. prosince 2009 v 17:44 | Přemek. |  Osobní.
Přátelé, nekažte si nový rok jakýmkoliv předsevzetím. Udělejte to jako já. Zásadně si dávám tyto bohulibé úkoly už před koncem roku, nejlépe v listopadu. On je totiž pro revoluční změny inspirující a náš organizmus je pak lépe snáší. A tak díky tomu můžete vstoupit do nového roku s čistým štítem a pěkně si jej do dalšího listopadu užívat. Na výčitky svědomí přece stačí měsíc.
Pravda, předsevzetí, které jsem si dal letos já a to sundat ze sebe deset kilo špeku, vzhledem k opulentnímu charakteru svátků, je trochu nadlidské. Pokud mi ale zůstane nějaký dluh, jistě se k tomu příští rok v listopadu vrátím.. Konečně i na dvacet kilo se dá udělat pěkný závazek.
Přátelé, dnes jsem, ale díky tomu odtučňování učinil epochální objev, který se zapíše do zlaté knihy kapitalismu v Česku.
Ráno jsem stoupl na váhu a koukám, to není vůbec špatné... Asi mě pronásledovaly pracovní sny neb jsem zhubl skoro dvacet deka. Rozradostněn mířím do práce pokračovat v hubnutí. A má vůle byla opět, jako když se kalila ocel... Příjdu domů a s bezbřehou nadějí se postavím na váhu, jako ráno jen ve spartakiádních trenkách v očekávání heroického vítězství... Byl to potupný pohled. Přibral jsem skoro půl kila. Přátelé, ale to bych nebyl já, abych z toho nevydoloval vědecký závěr. Pokud pracujete v uzavřené místnosti s potravinami těžko se hubne. Potraviny se totiž, byť neznatelně, přec infilrují do okolního vzduchu a tím, jak při práci dýcháme, dostávají se nám zákeřně do těla..
Po tomto poznání jsem podal okamžitě zlepšovací návrh pro všechny naše majitele potravinářských provozů, aby zrušily závodní stravování, neb jim dost jídla už i tak zaměstnanci bezostyšně vydýchali..


A na závěr zase jen samé optimistické básničky.


SLANINA.

Ta mrcha ani nedýchá
když stěhuje se do břicha



HOROR V POSTELI

Potichu
vyrostl mi mozol
na břichu

Večer se on celý
rozvalý rád po posteli

Je to ovšem za tu cenu
že mi dusí další ženu




Denně se topím ve víně
a nic mi není
to díky mé hovězí ledvině
víno se na mléko změní

O vánočním šílenství..

13. prosince 2009 v 19:13 Osobní.
Kam až si vzpomínám, vždy jsem se na vánoce těšil, ale až po tom hektickém období neklidu a to trvalo většinou až do zasednutí k sváteční večeři... V dětstvi ten strach, že jsem nebyl dost hodný a provalí se to, tím, že od Ježiška nic nedostanu, později ten stres, co, koupit k vánocům. Vzpomínám si, že ještě ten první rok jsem si s tím takovou starost nedělal.. Našel jsem v šuplíku mýdlo, zabalil jej do jemného toaletního papíru a daroval pod stromečkem mamce... Jooo, nic nás pořádnýho holt ještě v té první třídě nenaučili.. Mamka se dost okatě po rozbalení rozesmála, se slovy, že máme stejný vkus, protože i ona takové pěkné mýdlo koupila domů. Styděl jsem se až do příštích vánoc. Pak už jsem ovšem poznal jen nákupní stres. Opravdu má dárková fantazie končila někde před mým mozkem a poslední den před Štědrým dnam jsem koupil vždy takovou kravinu, že by to ocenilo jenom tehdejší JZD.. Ale s příchodem dětí se to naštěstí změnilo, protože dárky pro sebe, a tím i děti, jsem uměl kupovat skvěle. Jenže děti odrostly a já byl s vánočním rozumem na mizině jako kdysi. Ale stejně si myslím, že smyslem vánoc nejsou ty paragonové dary. Ja myslím, že největším dárkem je láska, tak jak jsem to napsal kdysi dávno v mém nejúspěšnějším textu, který nazpívala Jitka Molavcová s Pavlem Břouškem, který k ní uděl i hudbu. - Zpívalo se v ní:
Pro úžas na víčku
k vánočním balíčkům
přibalte i svoji lásku...



A ještě pár mých ujetých básniček pro inspiraci:


Vánoční čelisti.

Manželka šla se koupat
jen po dechu zaloká
na vánoce jsem jí koupil
místo kapra žraloka




Vánoční přání otrávené manželky.

Mít tak
za tímto rokem krásnou tečku

Milence pod stromečkem
manžela na stromečku



Vánoční osudy


Rozvedly se postele
ač se braly v kostele
Rozvedly se za chviku
kam dát ale postýlku
Pravá postel našla druha
levá chlastá jako duha
Postýlka je na překážku
pro druha i pro tu flašku
Na vánoce z nerváků
postýlka je v děcáku
Spí v ní smutně holčička
kterou nikdo nehýčkal
A tak z lidské ostudy
spojily se osudy


Tak jen, aby při tom dárkování jste nezapoměli, co říkáme my, co neumíme nic kloudného koupit.
Láska je zadara..!!!

O babylonismu.

10. prosince 2009 v 18:09 Výlety.
Nemáte někdy pocit, že z velké části světa se pomalu začíná stávat globální Babylon.. Všechno je blíž, všechno se centralizuje a mozky světa prochází žaludkem počítače.. Z družic se staly dodavatelé zpráv pro miliardy lidí.. Jen stačí ty správné informace vyrobit..
Je vůbec zláštní si uvědomit, že v dobách, kdy v našich končinách ještě málem vládl pravěk, existovaly v jiných končinách už stovky či spíše tisíce let zpátky vyspělé civilizace. Zatím co Atlantida, stále zůstává v říši bájí, takový Babylon si přímo můžeme ohmatat vlastníma rukama.. Co se to stalo, že tyhle vyspělé kultury najednou, jako by vymizely a celý vývoj lidstva se posunul o tisice let zpátky a nebo se zkonzervoval na tehdy dosažené úrovni? Bylo to proto, že pokrok může být někdy kontraproduktívní? Že činost lidí svým prudkým rozvojem a potřebami, tak silně zasáhnou do přírody, že ona sama přivodí pád civilizace? Co se stalo jednou, může se opakovat..
Když jsem se byl podívat v Modré do Archeoskanzenu, který je jakousi replikou původního velkomaravského sídliště v dané lokalitě z 9 století... trochu jsem znejistěl. Když to člověk porovná s tím Babylonem, který byl už před 2000 roky na daleko vyšší úrovni, tak člověk zrovna moc hrdosti na tyhle své předky v té chvíli nemá.. Ale na druhou stranu, kdeže se už "chlubil" Babylon v tom devátém století n.l.?? Byl pohřbený pod pískem, byl pohřbený časem. A člověk najednou znejistí a říka si, zda víc, neznamená někdy nic a to málo, někdy víc...


Noviny Jerevan se byly také podívat do Archeoskanzenu a ke svému překvapení potkalí nejmenovaného emisara z komunistické strany. Po třech vodkách se rozpovídal. Straně prý dělalá vrásky spor o svou budovu, kde mají velín pro revoluční změny... Geniální Filip si uvědomil, že kdyby se po případné ztrátě budovi přestěhovali do tohoto skanzenu, pro spoustu lidí by to byla radostná událost a on jim přece chce "radostné" zítřky poskytnout.. Také Filip s "filipem" pochopil, že to zde bude velmi levné a dokonce výdělečné... Vstupné by mohlo být docela vysoké, protože skoro každý by se na ten zázrak chtěl jít podívat... No a pak ten "emissoudruh" vyklopill ten hlavní důvod... Kapitalismus dopadne jednou jako Babylon a soudruzi z primitivních podmínek zase ovládnou kus světa.
Potom nás provedl po budoucím komunistickém skanzenu.. No pojďe se podívat s námi ať jednou nemusíte kupovat drahé vstupenky...


Do skanzenu můžete po cestě, ale jak komentoval s.Xy až bude patřit jeho straně, bude přístupný jenom po vodě, protože, kdo bude chtít k nim musí se "namočit".. Loďka už je dnes dobře připravená..

Tak tady bude vchod.... Průvodce pak vyzvedl i užitečnost pohraničního plotu a kvalitních strážních věží.. Kačeny už zřejmě čekají na celní odbavení...

Tak tyhle hranice budeme muset "Leninužel" zvednout...

Tak tady kolega Dolejš plánuje hernu, tady budeme škubat modré, zelené, oranžové a černoprdelné ptáky...


A zde plánujeme politbyro, pro plamené projevy je připravená dostatečná zásoba "otépek"..

A tady budou bydlet obyčejní členové, vpravo útulný pokojík, vlevo garáž na trabanta..

Tady bude protipovodňový kryt....

A tady bude "šmajchlcimra" pro školení soudružek soudruhy...

Soudruh průvodce v domění, že už jednu potkal, ji tak vřele potřepal rukou, až mu zůstal v ruce.. Tak ji odhodil se slovy, že jedna ruka stejně lepší zítřky nedělá a šel si vyzkoušet podium, z kterého bude mluvit k masám..

A stal se neviditelný...

A celý skanzen dostal hned zase lidský rozměr.

Naši předkové "porcují" medvěda..

A my se loučíme s půvabnou vesničkou... A říkáme si, co bude až bude..

O "vybraných" slovech.

7. prosince 2009 v 20:46 Osobní.
Dlouho jsem váhal, zda právě tenhle článeček napsat, ale nakonec si říkám proč ne, vždyť nás to provází životem a člověkovi se rozhodně zdravěji uleví, jak po nějakém pitomém prášku.. Budíž mi vámi odpuštěno, ale řeč bude o sprostých slovech..
Když jsem byl hodně malý, tak ulice byla naší televizí, počítačem, "naučným" časopisem a jedině tam se člověk mohl dovědět různé pikantnosti lidských těl. A často velmi rafinovaně. Vzpomínám si, že bylo v módě, že se starší, již ulicí protřelý chlapec, zeptal nějakého mlaďocha, zda ví, co je to pi.. No a když nevěděl, tak mu dotyčný poradil, ať se na to zeptá maminky či tatínka, že oni to rádi vysvětlí... Když to potkalo mě, tak jsem sice tak moc dobře nevěděl o co se jedná, za to už mi kamárád řekl, že ho za to doma zřezali..
Vzpomínám si, že krom kamárádů, jedinou učební pomůckou pro mě byla mamčina učebnice ze zdravotní školy, která pojednávala o infekčních nemocech... A když si člověk odmyslel na dotyčné vyfocené ženě třeba pravé neštovice, byly to na tu dobu celkem přijatelné fotky objektů našeho zájmu. Sice ten často kreslený geometrický obrázek se na té ženě moc najít nedal, ale i tak šla knížka z ruky do ruky... Kupodivu se tenkrát tato "vybraná" slova spíš kreslila, než říkala. V té době totiž bylo módní říkat před každou a za každou větou - vole a někdy přímo - ty vole. Někdy jste se dozvěděli, co vám chce dotyčný sdělit až tak po padesátém "volovi".. Konečně to oslovení proslavila i jedna krásná písnička. Ale kde že ty časy "měkých" sprostých slov už jsou. Národu, jako by ubyli kreslíři geometrie lásky a daleko víc přibyli jejich "kazatelé".. Pronikly všude, do filmů, do politiky, do rodin, na veřejnost a v neposlední řadě do práce. Člověk, kdyby zavřel oči, tak musí nabýt dojmu, že pracuje v nějakém hodně levném a obhroublém bordelu.. Když jsem po podnikání nastoupil do práce v kolektivu, nestačil jsem se divit a to mi bylo řečeno jedním pánem, že to tady je naprosto v pohodě, že když byl v...., tak měl problém poznat ve větě alespoň jedno slušné slovo. Dlouho jsem se té mluvě bránil a myslím, že jsem byl ostatním pro smích, až jednou... Táhl jsem paletu s prázdnýma bedýnkama, pěkný štos na výšku, na něco jsem najel a bedny se mi rozsypaly přes mou hlavu na zem. Vůbec jsem nevěřil , co tá má nevymáchaná huba křičí - "kur.., pi.. atd" Všichni, co byli kolem se rozchechtali a šéfová za mnou přišla a řekla mi památnou větu - "A už jsi náš". No jsem.
Co nadělám, když člověk si prostě občas ulevit musí... Někdy to fakt pomáhá.

O tom, jak prožité boří mýty.

5. prosince 2009 v 16:35 Osobní.
Vzpomínám si, že v nejútlejším dětství mi naháněly největší strach husy. Konečně, měli jsme tenkrát téměř rovnocenou výšku, syčely jako hadi a štípaly víc, než první mrazy... Ani později si nepamatuji, že bych k nim měl jiný vztah, než ten všeobecně komentovaný, jako že třeba - hloupá, jako husa, nebo že nejlepší husa je ta na pekáči. Ale mělo se to změnit, tak zasáhl kuriozně osud...
Tak před 14 roky syn projevil přání, aby byla na vánoční svátky husa. A protože se přání mají plnit i o vánocích, zajel jsem do blízkého města koupit tu sváteční lahůdku obžerství. Prodavačka hodila mnou vybranou buclatou husu na váhu a vyřkla cenu, pod jejíž tíhou se mi podlomily kolena. 78O korun. Zoufale jsem začal hledat menší - 670 korun. Slib byl slib a tak jsem z velmi hluboké kapsy vylovil ty peníze. Husa se doma v troubě pochopitelně spekla na cenu tak 150 korun vepřového masa, ale všem chutnala a to bylo hlavní. I rodiná rada se usnesla, proč husy vlastně si nevychovat sami, když jsou tak drahé a máme zahradu. Souhlasil jsem, že se stanu rodinou husopaskou, ale za podmínky, že je pak nebudu muset jíst neb, co vidím živé už pozřít nedokážu. Má podmínka byla přijata s velkou radostí, díky vidině na větší sousto..
Zakoupil jsem housátka a umístil je na dvorek mimo slepice. Sdílely ho ještě s kvočnou a kuřaty. Mé první dojmy zkušeného chovatele slepic byly u hus velmi rozporuplné, na jednu stranu vypadaly tak nějak mileji, ale to co slepice udělá za sebou na malém kopečku, to husa rostříkne, jako by chtěla plošně hnojit... Taky s jejich tělem "tloustl" i jejich hlas. Po čase byl přímo metalový.. Hlídací pes se mohl klidně odebrat do důchodu.. Taky nám začaly rozebírat dvorek, vše od dřeva snad i po beton oždíbávaly a "prokloktávaly" va svých placatých zkumavkách.. Nedalo se, a šly i s kvočnou a odrostlými kuřaty za slepicemi... Tam si okamžitě zjednaly pořádek.. Prvně žraly ony a kvočna se kterou se na dvorku zkámošily a ostatní, až co zbylo. Každý den mě vítaly radostným kejháním a chodily mi pomáhat na zahrádku. Tam už to jejich kejdování nevadilo a třeba při rytí nevytahovaly z půdy, jako mlsné slepice užitečné zížaly, ale neužitečné pýrové odedenky. Postupně se staly miláčky celé rodiny. A pak to přišlo. Věděli jsme sice, že máme husu a housera, ale netušily jsme, že se v nich probudí tolik vzájemné lásky. Pořád se ožužlávaly krky a za ty zamilované pohledy by se nemuseli stydět ani milenci. Jednoho dne husa rezolutně vystěhovala slepice z místa, kam chodily do té doby snášet vajíčka a založila si tam na vlastní potomky. Houser ji z venku hlídal a tak smutně gágal, až jsem se ho často hladil a uklidňovat, neboj se, už se své lásky brzo dočkáš a on držel a měl tak smutný oči, až mi tekly slzy za něho. A dočkal se tří potomků i své milované husy, která do té doby, až na krátké odskočení k žrádlu seděla, jak přibitá a hřála ten společný dar.
V té době i ti největší husomasomilové v naší rodině si nedovedli představit, že by Romea a Julii snědli k obědu, ale z nejrůznějších příčin jsme si je ani nemohli ponechat a prodali je tedy za dumpingový peníz jedné paní na chov. Jak jsme se později dozvěděli, ani ona je po delší době nedokázala použít k "posvícení" a husy šly k dalšímu majitely. Dál jsem se raději pokrytecky o jejich osud nezajímal. Jedno, ale vím od té doby jistě. Když o někom řeknete, že je hloupý, jako husa, neurážíte toho člověka, ale tu husu. Alespoň já doposud nepoznal žádné jiné domácí zvíře, v kterém by bylo tolik lásky i "vyčuranosti"..

O tom, co nás hřeje.

3. prosince 2009 v 18:56 | Přemek. |  Kdo jsme...
Ne, rozhodně teď nemyslím na kamna, i když musím říct, že před léty na jednom vojenském cvičení na Doupově jsem celu noc objímal v promrzlém stanu polní kamna, jako by to byla nejkrásnější "baba" na světě. Taky nemyslím na slivovici ani jiné palivo našeho žaludečního traktu, i když někdy vyvolává iluzi tepla.
Myslím sluníčka, které nás celý život provázejí. Tím prvním je naše mamka, když nás sama devět měsíců hýčká svým teplem a možná i díky ní se stáváme na tom lidském teple závisláky. A když vykoukneme na svět, culí se na nás a šišle nějaký pán, co tvrdí, že je tatínek.. No může být, ale není to vždycky jisté.. Ale když chce dělat kašpárka, proč néé. Alespoň je sranda, když už "neprodukuje" tu teplou bílou dobrotu, které se můžeme ucucat až do spánku.. Ale časem zjistíme, že i on je naše sluníčko. To, když nás drncá na procházce a my vidíme úžasné věci, třeba to kulaté sluníčko na obloze.. Je úžasné, ale nedá se do něj koukat, tak zavíráme oči a konečně končí to pitomé drncání..
A jak pak rostem, pozorujem, že někteří lidé nám teplo odebírají a někteří dávají. Tak třeba má kamarádka Alenka, narodili jsme se takřka spolu a po celé dětství to bylo moje sluníčko.
Ale objevíme i jiná. Taky nás hřeje pochvala, no a proč to neříct, i dárečky hřejí. Bóžinku jak ty hřejí.. Jednou jsme díky vymakané hračce - parnímu stroji, málem vyhořeli. Tak to by asi už pak asi nehřálo. Čas letí a pak vám najednou zničeho nic skočí do hlavy puberta a s ní se tam vkrade slunko, tak žhavé, že někoho i spálí a někomu umožní žít s ním v symbioze..
A pak se jednou stanete těmi, koho jste poprve viděli, tedy rodiči. A najednou poznáte, že ten malý človíček se stává vašim sluníčkem a to sluníčkem nejčistším.. A záleží hlavně na nás, jak dlouho čistým zůstane a bude nás hřát... Ale také poznáváme i jiná sluníčka, která jsme si do dospělosti přinesli z dětství. Když vás někdo upřímě pochválí, když vám nezištně pomůže, když máte v sobě i kolem sebe hodně lásky. To všechno jsou sluníčka, co hřejí i po smrti.
Hřejí ve vzpomínkách těch, co vás měli rádi... A čím víc lidí budou vzpomínky na nás hřát, tím krásnější bude setkání s Bohem. V životě si prostě nic nevyklečíme.


A tohle sluníčko má sedm teček, možná, že právě tolik, kolik životních zdrojů nás hřeje. I já dnes v chlaďáku plného mandarinek měl pocit, že mi není už taková zima, jako obvykle. Ale těmi mandarinkami to určitě nebylo.

O kočičkách v botičkách.

1. prosince 2009 v 17:04 Ostatní.
Ještě po létech, kdykoliv si na tu příhodu vzpomenu, tak se musím smát. Asi ti starší ji budou znát. To tenkrát jeden náš občan se dostal poprve na západ. Chodil s otevřenou pusou, jako by do ní chtěl pohltit vše, co u nás ani v tuzexu neviděl. A pak přišel do krámu s botami a sklapla mu čelist na doraz. Spatřil krásné a hlavně levné lakýrky (značky, no nekup to)... Neváhal ani vteřinu a zakoupil pro sebe a "strýčka Příhodu" hned několik párů. Po návratu se s nimi okamžitě chlubil na ulici, ale jen do té chvíle, než se rozpršelo. Boty se mu začaly rozpouštět na noze. Byly to totiž papírové boty pro nebožtíky do rakve. Můj smích, ale nevyvolává zjištění toho nešťastníka, co investoval na západě do "papíru", ale to, co si musel o něm myslet ten prodavač, když si je zkoušel na sebe a ještě si jich tolik koupil..
Zajímavé je, že s těmito botami se u nás v obchodě nesetkáte a to se divím, protože by šly jistě nějaký čas na dračku, ale podvodníci holt taky na všechno nedojdou..
Zato teď u nás všude dostaneme koupit boty dražší, exportní z Asie, které vydrži asi jen o tři měsíce dýl, jak ty pro nebožtíky a pak drahé, na které se lidem nechce škudlit.. Ještě, že alespoň zůstalo pár firem u nás na Zlínsku, ale i to je torzo naší Baťovské tradice. Jediné, co opravdu potěší, že ve Valašských Kloboucích jedna firma vyrábí botičky pro děti a na dětech by se po asijsku šetřit nemělo...To my starší si svůj platfus už můžeme pěstovat..
A že to snad nemusí být s českými botami tak zlé do budoucna, jsem uviděl na výstavě v Uherském Brodě. Tak vás všechny kočky v botách na ni zvu. Vstupte a kochejte se.





















A všechny tyto boty pro vás navrhla botičková vizionářka z našeho města. Ale jak už se to u nás často stává, prorokové pracují bohužel často v cizině..



Katko, bylo to opravdu moc pěkné, ale nechtěla by jsi někdy myslet i na kocoury?