Lepší je jít za sluncem, než za svým stínem.

Přátelé buďte vítáni!

Červenec 2009

O budoucnosti z r.1974...

29. července 2009 v 18:39 | Přemek. |  Osobní.
V roce studii na VŠ jsem napsal povídku - Z černé kroniky naší obohacené budoucnosti. Mé prognózy se naštěstí nenaplnily... No posuďte..

xxx
Tento příběh se odehrává v době mnohem šťastnější a bohatější. Ano, bohatější o plnokrevný smog, který umožnil rozšířit módní doplňky o plynovou masku. Ve světě nastala velká poptávka po této estetické ochraně. Začaly se rozvíjet továrny "maskošijky", zakládat hudební skupiny "maskobandy" a na módních přehlídkách v zahraničí se objevily tyto gumové pomůcky v nejrůznějších tvarech a barvách...
Musím podotknout, že naše zem jako vždy, v tomto odvětví zaostala a tak o nás turisté, říkali, že jsme sto let za továrním komínem. Přesto i u nás se objevilo pár podnikavých nadšenců. Vůbec jim nevadilo, že plynové masky z druhé světové války nabo ty novější s chobotem, jsou již značně zastaralé. Ostatně zaslepení sběratelé z valutové oblasti za tuto starožitnost rádi dobře zaplatili. Po roce tlak veřejného mínění donutil Gumotex Břeclav, aby z výroby prezervativů přešel na tuto důležitější činnost. Jak se masky šířily, lidé se přestali na ulicích poznávat, takže se zbytečně nezdržovali stejně bezduchou konverzací. Muži si už nevybírali ženy podle tváře, ale podle atraktivnosti masky a ženy muže podle toho, zda byla maska z tuzexu či z Břeclavi.. Nikdo se nemusel přetvařovat, protože to stejně nebylo vidět. Nastala doba pohodlných citů. Postupem času se masky zdokonalovaly, dostaly otvor na odplivnutí i na cigaretu a naše zem přispěla světu - zásobníkem na žvýkačky Bajo.
Pokud se týká pánské módy, nikdy nelituji peněz svých rodičů. Zakoupil jsem si licenční výrobek a hrdě vyšel na korzo. Již po pár krocích mě oslnila dívka v krásné oranžové masce, patrně pašované. Přiznám se, oranžová barva je mou slabou stránkou. V životě jsem se rychleji nezamiloval. Mé citové vyznání, odposlouchané od otce, když vystřízlivěl po vodce do špatného svědomí, praktická umělohmotná kytička a magnetofonová páska, na které byly nahrány další něžnosti, vykonaly své. Nevím sice, jak se na mé vzplanutí tvářila, ale její zašeptání, zítra večer v Conti clubu blázinku svědčilo, že podlehla...
Přišel jsem a nelitoval ani jediného kroku. Objevila se opět elegantně pogumovaná a dokonce měla i oranžový filtr. Tím si mě získala na beton. Šeptal jsem ji do komunikačního otvoru slovíčka lásky ze své básnické sbírky - Místo drog, šňupej smog. Oslnil jsem ji tak, že svým horkým dechem dočista strhala filtr. Za tři dni jsme se vzali pod vydatným komínem Maloměřické cementárny. Po obřadě následoval francouzský gumový polibek a rozešli jsme se domů. V této době už manželé spolu nežili a tím se skvěle zamezilo rozvodům z ponorkové nemoci.. Příští den si přišla manželka prohlédnout mou sbírku špinavého prádla, no moc ji neoslnila, zato vkladní knížky studovala s nevšedním zájmem. Když dočetla, řekl jsem si - lyriky bylo už dost a přistoupil k plnění manželské povinosti.. Zhasl jsem světo, odšrouboval oranžový filtr, sundal oranžovou masku a dal ji polibek. A vtom mě zaskočil pocit, že líbám ježka. Polekaně rozsvítím a také mě se rozsvítilo. Vzal jsem si neoholeného sňatkového podvodníka.


xxx

Tak myslíte taky, že nic z toho není pravdou?.. Ale přece raději bacha na všechny ty rudé, oranžové, modré, zelené a jiné masky. Kdo ví, kdo se v nich skrývá...

O Kvajávě.

27. července 2009 v 16:08 | Přemek. |  Ekologie.
Od mládí jsem postižený jedním koníčkem a to pěstováním subtropických, tropických a jiných méně známých, většinou užitkových rostlin. Mám k tomu takové nutkání, až si někdy z legrace říkám, že jsem asi v minulém žívotě musel žít někde blíž k rovníku a tak mi ty rostliny nějak v tomto životě schází... Dnes bych se chtěl zmínit o stromku, který bych každému, kdo žije v podobném pokušení jako já, doporučil.
Psidium cattleianum, někdy česky nazývaný - "Jahodový stromek", je hlavně pro začátečníky velmi vhodná rostlina, neb se celkem "pěstuje sama", dobře plodí, květy krásně voní a nikde v obchodě její plody prakticky neseženete, což je škoda neboť chutnají velmi dobře. Ne, ale po jahodách, tedy alespoň mě ne. Těžko to k něčemu přirovnat. Chuť je navinule sladkokyselá a plody, ty jahody připomínají snad jen trochu barvou.. S plodností začíná právě teď v druhé polovině července a plodí až do zimy. Na stromku mám momentálně zralé plody i nové květy... Stačí jen zalévat, občas pohnojit, trochu zkracovat, aby vás nevystěhovala časem z pokoje a přesazovat každý rok na jaře do nového.. Chemii jsem na něj ještě nemusel použít, je zatím uvědoměle zdravá. Od konce května do podzimu může být na zahradě, kde se i lépe opyluje.. Tak současným i budoucím pěstitelům této exotiky přeji dobrou chuť.











Přeji úspěšné pěstování.. Máte taky nějakou svou oblíbenou rostlinu?

O mýtech.

25. července 2009 v 11:28 | Přemek. |  Kdo jsme...
Znáte to, jedna paní povídala a stane se z toho virtuální realita, která časem přeroste až v mýtus.
Před pár roky mi jedna paní s vážnou tváří řekla, že byla velmi tuhá zima, protože v ní pravděpodobně zmrzli všichni kolibříci, co létali ještě loni na její muškáty. Polilo mě horko od úžasu a jal se ji vysvětlovat, že kolibříci by v našich končinách nepřežily podzim, natož zimu. Ani jsem zatím neslyšel, že by kolibříky u nás někdo choval kleci.. Ale paní se zakopala do své pravdy a jala se ji hájit do poslední kapky potu. Mávl jsem nad tím rukou. Jednou jsem to dával k lepšímu ve větší společnosti, ale jaké bylo mé překvapení, další "pozorovatelé" se hrdě hlásili k tomu, že na jejich muškáty létají celé eskadry kolibříků. Rozhodl jsem se přijít tomuhle zázraku na kloub. Na netu nebyl problém zjistit, že se jedná o denní můru - Macroglossum stellatarum a tak mi, jako vášnivému lovci beze zbraní, zbývalo jen můru vyfotit. Žel přání je jedna věc a uvědomělost té "kolibří potvůrky" věc druhá. Zřejmě tuhé zimy...
Až teprve tento měsíc mi přál, tak se na toho krasavce - "můřího kolibříka" koukněte..


Mimochodem mi víc připomíná okřídleného slimáka ze Španělska. Doufám, že zakládám na nový mýtus....

O homeopatii.

20. července 2009 v 8:50 | Přemek. |  O zdraví a "léčení"..
Na homeopatii jsem neměl nikdy v životě nějaký vyhraněný názor, připadala mi vždy stejně možná jako nemožná. Potkal jsem hodně lidí, kterým pomohla, nepomohla a dokonce i lidi, kterým ublížila. Kupodivu, právě díky těm, co spíš ublížila, jsem získával pocit, že na té homeopatii musí něco být, protože tito lidé reagovali, byť negativně a nemohlo se tudíž jednat o placebo efekt. Nakonec mě o možnostech homeopatie přesvědčila vlastní zkušenost, ačkoliv jsem nikdy sám žádného homeopata nevyhledal. To bylo tak. Udělal se mi v oboočí a mezi ním ekzém. Začal jsem jej na radu kožního lékaře léčit, nejdříve jakousi smradlavou dehtovou mastí, ale ekzém měl zřejmě na rozdíl ode mě plynovou masku a vesele se šířil dál do čela. Tak přišly na řadu masti s corticoiidy. Ty z počátku celkem dobře zabíraly, ale ekzém byl zřejmě hodně vyčuraný a oblékl si i protichemický oblek vzor - anticorticoid. Tento nezasažitelný bojovník brzo začal obsazovat i "prastaré zákopy" vrásek na čele a s nezdolnou vytrvalostí se blížil po mém čele k čelu "leninskému". Až jednou, když jsem v hrobovém tichu před zrcadlem pozoroval to "spáleniště" na čele, odkapla z vodovodu hlasitě kapka vody a další se chystala na cestu. Nevím, co mě to napadlo, vzal jsem tu další kapku a jal se s ní natírat ekzém. Těch kapek jsem spotřeboval několik a stal se z toho můj ranní rituál. Světe div se, ten nezničitelný ekzém se zřejmě s obyčejné vody podělal strachy a dal se na ústup. Nejurputněji se bránil v oboočí, ale nakonec i odtamtud ho ta zázračná voda vytlačila. No nenapadlo mě nic lepšího, než si říct, že máme v Bánově zřejmě zázračnou vodu. A co teprve, kdyby nebyla chlorovaná!! Tak jsem poprosil pracovníka, co chlorování měl na starosti, zda by mi nedonesl vzorek neupravené vody. Stalo se a já hodlal pokračovat v boji až do konečného vítězství. Ale chyba lávky, po několika týdnech na mě ekzém opět drze vykoukl z obbočí a řehtal se mé blbosti. Pochopil jsem, žádná zázračná voda, ale právě ty mizivé zbytečky chloru ve vodě se zřejmě zachovaly jako jako kuriozní a takřka všelidové homeopatikum. Vratil jsem se tedy k běžné, ale odstáté vodě z našeho vodovodu. Stačí mně občas se natřít touto vodou jako bych používal nějakou mast a mám pokoj. Ale vím, že úplně zničit ho nelze, stále tam někde číhá a čeká darebák na mou sklerozu.

O tom, jak pozdě je "bycha" honit...

16. července 2009 v 15:29 | Přemek. |  Kdo jsme...
Políbil jsem žábu
teď mám doma bábu

Šklebí se na mě
od ucha do ucha

Bože jak krásná
byla ta ropucha






Každý v životě někdy honíme "bycha",
někdo se tomu zasměje
a někdo vzdychá...

Pravda, zasměje se tomu většinou jen pozorovatel toho, co "bycha honí"..
Máte či znáte takový příběh..??

O zeleném...

14. července 2009 v 20:55 | Přemek. |  Politika.
Byl jsem takový šedý brouk, tak jsem se ocitl na suchu.. Ale to bych nebyl já, abych se nerozhlédl.. V Evropě začala frčet zelená a u nás chcípl pes.. Chce to jen trochu marketinku, sympatický obličej, trochu zásadovosti, která se upraví dle veřejného mínění... Tak dobře to bylo vymyšlený a pak to zhatí nějaké "biomaso" a oponenti... No však koukněte..


Být na suchu fakt není nic příjemného...


Tak jsem pěkně zezelenal a to mi umožnilo přelézt na šťavnatější květ...co na tom, že je to bodlák..

Je omamný, ale malý, chce to větší kus žvance...

Tady je můj volební krasavec..

Je potřeba ho uchytit hned od spodu až navrch...

A na vrchu se držet a zelené smetí pustit na zem...

Jsem na vrcholu, ale všichni na vrcholu jsou najednou jaksi sami...takoví kolíci v plotě..uprostřed biomasy.. A tak..

A tak dobrovolně odcházím na chvíli zase do sucha přemýšlet, zda bych měl modrat čí snad kapku červenat.. No hlavně být pěknej brouk na šťavnatém podkladu...

O vysokém čele.

10. července 2009 v 18:00 | Přemek. |  O zdraví a "léčení"..
Když jsem seděl posledně u holiče na kultivaci přerosteného zbytku vlasů, vytanula mi na mysl vzpomínka z páté třídy. Zřejmě politicky snaživá učitelka nám tvrdila, že V.I.Lenin byl vysoce inteligentní, což je na první pohled vidět už z toho, jaké měl vysoké čelo.. Pro mě to byla bohužel tenkrát velmi slabá útěcha neboť můj porost na hlavě již v dětství byl bezútěšný a ze všeho nejmíň jsem toužil po Leninově "bystrém" čele.. S tím, jak mě roky hnaly do puberty, toužil jsem po jediné "genialitě" a to objevit nějaký přípravek, který by mým vlasům dodal potřebnou sílu a hustotu. Nejdříve jsem investoval do "zaručených" přípravků nabízených v drogerii i samotnými, často již plešatými, holiči. Ale co by člověk pro svou pubertu neudělal, že ano... Pár přípravků jsem si přivezl i z Francie... Ale v zrcadle stále děs a hrůza. Tak mě napadlo pustit se do vývoje sám.. Výluhy kopřiv a jiných bylin, vaječné žloudky, pivo a když jsem se dozvěděl, že na nějaké slepičí farmě ve Skotsku, začali pracovníkům, co zpracovávali slepičí trus, růst bujné vlasy...přišel na řadu i on. Hlava mi smrděla během hodinové kůry jako kurník a přišlo poznání, že žádný šampon to nedokáže smýt "bez ocásku" na konci své vůně. Výzkum je holt i o vlastních obětech... Naštěstí konec puberty a manželství zastavilo mou další "vědeckou" činnost na těchto projektech. Zjistil jsem, že ani husté vlasy, ani "leninské čelo" nemají v normálním životě žádnou důležitost. Ironií osudu, někdy po padesátce, v době, kdy už jsem musel být alespoň 2 krát chytřejší jak Vladimír Iljič, přišel jsem náhodně na gelový přípravek, který jsem použil tak trochu v nouzi na vlající zbytky vlasů a světe div se. Ukončil ústup vlasů ke krku, ztmavly mě po něm i ztloustly. Samo sebou ale, že "letiště už zůstalo letištěm".

P.S. Pro ty zvědavější, ten přípravek se používá na nohy. Přeji hodně úspěchů v bádání.

O cestě do lesa.

8. července 2009 v 19:52 | Přemek. |  Makra.
Vydali jsme se do nejbližšího lesa, ale měl bych spíš napsat k lesu. Je to totiž ten typ porostu, který by ocenila jen spící Šípková Růženka a není prince, který by prosekal cestu. Celý les je obrostený nepropustnými keři a pokud se proderete dovnitř zjistíte, že jdete jen "z bláta do louže".. Ale naštěstí i cesta kolem lesa skýtá něco k vidění, tak zase pár pohledů na naše "sousedy"...



Ve dvouch se to táhne světem (loukou) líp.





Někdy je to fuška se dostat k pochoutce...





Ta fialová by mi také slušela...





Ta díra ve křídle, to je kvůli aerodynamice...





Z pšenice je pěkný výhled..





Ke skoku vždy připraven...





Po fakírském odpočinku, rychle do práce...






Nedostali jste taky chuť?...




Že prý jsem Cyrano z Bergeracu...



Já nemám ze zebrou opravdu nic společného...




Není nad to pořádně se rozkročit...
Aspoň víte, co si o vás myslím...tak mi ukažte taky zadek a utíkejte domů...za svými "krásnými" obrázky v televizi...

O pařezech.

5. července 2009 v 21:57
Po lidech zbydou na hřbitovech náhrobky, po stromech v lese - pařezy. Jsou to vlastně takové zvláštní pomníčky stromů. V lese se jim, krom odpočinku na nich, vyhýbáme, ale málo kdy si jich pořádně všimnem.. A je to škoda, protože tyto náhrobky, na rozdíl od těch hřbitovních, po čase, začnou žít svým vlastním žívotem... A mají svou multikulturní krásu... Stanou se útočištěm dalšího života.. Života na bývalém živém..


Začíná to pozvolna...


Postupně nasadíme zelenou čepici..



Nebo se oddáme houbám..



Zezelenáme takhle..


Nebo takhle...



Nebo jen tak nenuceně...


Taky jsme jako květináč...

Až se rozpadnem, pohltí nás zem. Vyrostou na nás časem nové stromy. A možná ještě krásnější. Ale jedno je jisté. I díky nám budou pevně stát na zemi, navzdory těm, co z nás udělali pařezy.

O lese.

3. července 2009 v 15:26 | Přemek. |  Makra.
Když se Miloš Zeman odebral do ústraní objímat stromy, mnoho poťouchlých politiků se mu kvůli tomu posmívalo. Ale právě tohle bylo to nejmoudřejší, co mohl udělat. Objímat stromy je jednak nesmírně krásné i posilující a hlavě je to lepší, jak objímat politické podvodníky. Les je naší pastvou pro všechny smysly. Je v něm mohutnost i detail krásy, má léčivou vůni stromů, najdete v něm hebkost mechu za příjemného zpěvu ptáků i chutné plody. Přemek Podlaha by řekl - A máte to zadarmo!..a já dodám - I bez kola štěstí. To štěstí je, alespoň na okamžik se stát součástí lesa. Být při tom, když les dýchá a dýchat s ním. Pěkný víkend.




Jsem po kolena ve vodě...



A dnes už byly i první borůvky.


Hříbky hlídali mraveci...



Hladil mech...



Muchomůrky oblékly puntíkované šaty...


Píchavky se nafukovaly k prasnutí....

A všechno měl pod dohledem krásný brouk...
Tak naschle lese v lese...

O mravencích bez politické příslušnosti č.2

1. července 2009 v 20:05 | Přemek. |  Politika.
Tak nám prezident vypsal termín předčasných voleb do parlamentu. Nevím, jestli je to důvod k radosti. Vláda p.Fischera mi připadá po delším čase velmi kompetentní. Kdyby šlo politikům o blaho země, nechali by nepolitiky, zvláště v době krize, pracovat až do řádných voleb příští rok. Jistě by na tom společmost vydělala. Problém je v tom, že na tom nevydělávají, jak by mohli, právě ti politici.
A tak na konci léta zesílí opět "štěkot" a po volbách budou "mravenci bez politické příslušnosti" uklizeni pod stůl k lidu. Prostírat se přece bude opět pro jiné....




Mravenci si chrání vajíčka jako poklad, je to jejich budoucnost. Jak chrání politici naši budoucnost..??