Lepší je jít za sluncem, než za svým stínem.

Přátelé buďte vítáni!

O Šakvicích raději trochu ve srandě.

Včera v 20:03 | Přemysl Čech |  Výlety.
Měl bych mít k Šakvicím nějaký hlubší citový vztah, protože jsem tam nastoupil na své první místo po vysoké škole, ale bohužel nemám. Tak nějak mám pocit, že je to tam místo promarněných šancí a při tom se tam dobře daří hroznům a kousek za humny se nachází břeh Novomlýnské nádrže. To sousední obec Zaječí daleko více dokázala využít toho potenciálu v minulosti i teď. Ale abych nebyl nespravedlivý je možné, že ten jistý poklid a staromilství jim tak vyhovuje a pak je vše v nejlepším pořádku.
Musím říct, že v obci do které jsme se s manželkou právě ze Šakvic odstěhovali, nejsou vinohrady, ani atraktivní přehrada Nové Mlýny, ale její upravenost, vybavenost a jistá koncepčnost je o strašně moc procent lepší, než v těch Šakvicích a abych pravdu řekl, tak jsem na to, že žiji právě v Bánově i pyšný a už dávno jsem dávno rád i za tu vynucenou emigraci ze Šakvic, které měly pro mě kdysi obrovské kouzlo právě v těch vinohradech a hlavně v blízkosti Brna, kde jsem se tenkrát "umělecky" angažoval.
Někdy, když na svých výletech procházím vesnicí, či městem, tak mě provází buď překvapení z toho, že je to tam mnohem lepší, než jsem si myslel a někdy vidím jen samé rádoby vtipné věci.. No a tahle reporáž bude právě spíš o nich, tak snad mi Šakvičané prominou i když začnu spíš smutnou historkou, ale s dobrým koncem..


Přátelé, ,když jdete z vlakového nádraží po silnici do obce, tak musíte projít kolem sklepu bývalého družstva ze střediskové obce Šakvice. Tenkrat do toho JZD patřilo ještě už zmiňované Zaječí a Starovičky. A sem se z družstevních vinohradů všech tří obcí svážely hrozny k výrobě vína. Dnes už žádný zemědělský podnik v této vsi není, sklep patří podnikatelům z docela jiné obce, z kravínů, dílen, zahradnictví a "bílého domu", jak se říkalo kancelářím s vedením se stala průmyslová zóna, která prakticky oddělila vesnici od Novomlýnské nádrže. Tak že obec, jako by u ní ani nebyla..
Ale zpátky ke sklepu. Ten mě málem zabil, ale jak se říká, co tě jen málem zabije, to tě posílí.. To bylo tak. Tenkrát to družstvo mělo politicky velmi aktivní předsedkyni, která s oblibou zvala do tohoto sklepa sovětské delegace a my technici jsme museli dělat povině nepovině křoví a obsluhu. No a jednou se večeře a pití vína teprve rozjížedělo, když sovětský soudruh prohlásil, že už jsou přejedení z předchozí návštěvy a chtěl vidět se svou delegací průmyslový provoz u Hustopeč. A tak se delegace zvedla i s předsedkyní a nám bylo líto, že tam zůstalo tolik jídla i vína a vedeni snahou, aby se to neznehodnotilo, tak jsme v tom flámu pokračovali i bez delegace.. A tenkrát jsem se tak opil, že vím už jen z vyprávění, že mi bylo tak špatně až jsem se dusil, že mě kamarád zootechnik prý musel chytit za nohy a držet mě hlavou dolu, abych se neudusil zvratky.. Přežil jsem a mělo to jeden kladný důsledek, vytvořil se mi dobrý zárodek tak zvané záklopky, která zajišťovala tím, že mi víno přestalo po čase chutnat, že už jsem nikdy do takového stavu neupadl..
Ale pojďme dál.


Před vesnicí mě uvítala cedule, která mi dává nadějí, že se mi obec bude moc líbit, když vyhrála soutěž v roce 2013, pravda, už jsem v ní přes 8 roků nebyl stavený. A taky jsem byl upozorněný, abych se pohyboval nejrychleji 50 km rychlostí, což jsem vzal na vědomí.



O vylepšení vinařské obce na poušť jsem se přesvědčil velmi brzo..



Časem jsem i objevil, čím ty předzahrádky obdělávají..



Nic, co by se týkalo vinařství zatím v obci nevidím, zato zjišťuji, že pokud si dovezu z Afriky uloveného slona, tak si ho můžu dát v této obci vypreparovat.. No řekněte mi, kde to jinde mají..



Pomalu přicházím do centra..



Ukazatel mi dává na jevo, že zatím dodržuji předepsanou rychlost..



Na hlavní ulici na mě vykoukla moderní stavba domu pro seniory, která pokračuje do dvorního traktu. Je docela hezká, jen moc nezapadá do okolní zástavby. Upřímě řečeno, bydlet bych tu ale nechtěl, ale pokud to tu někomu vyhovuje za ty velké peníze, proč ne..
Mimochodem tu bydlí i jeden známý šachista z Brna a tomu jistě musí tahle klidná ves hodně vyhovovat..



Hned vedle důchodců je hotel pro brouky.. Ten mě zaujal ještě víc, protože jsem se konečně dozvěděl, jak moc jsou ušáci nebo-li správně škvoři, užiteční. Z dětství jsem měl do teď zafiováno, že jsou to potvory, co mohou vlézt lidem do uší a nadělat v nich neplechu..



A "důchodcovská" tématika pokračovala dál výzdobou, tady mlátička v důchodu se stala ozdobou..



Další starobylost s květinami..



Příprava na dušičky v hanojském obchodě byla v plném proudu.. Vývěsní štít žádný, ale ta barevnost většinou umělých květin přiláká i tak..



Aby psi nepobíhali nekontrolovaně po vsi, tak si je majitelé vozí na upravených kočárcích..



Mají tu i vkusný a vybavený stánek na zmrzlinu, pivo a jiné cukrovinky..



Atraktivní hřiště pro děti..



Před domy tu parkují luxusní lodě..



A tento šedý monolit COOP byl asi přizpůsobený barvě té rozbité cesty a parkovišti.. Opravdu barevně a betonově ten kvádr do vsi zapadl, jako pěst na oko..



Po cestě jsem konečně narazil na první vinný sklípek a to i s grilem a bar-pultem..



A tady jsme měli bydlet, kdyby jsme neemigrovali do Bánova..



A tohle je asi nejlepší objekt, co se týká turistického ruchu, který jsem na konci vesnice potkal. Ale jak říkám, asi se tato ves chce prezentovat, jako místo klidu a ne jen pro místní, ale i pro důchodce..

A na závěr to nejlepší, co mi opravdu v obci udělalo radost. Docela na jejím kraji, jak tak jdu už směrem na Zaječí najednou vám uslyším - "nazdar".. Rozhlížím se, kdo mě to zdraví a nikde nikdo.. Tak, že zase půjdu a opět slyším to nazdar.. Znovu se pátravě dívám, abych nebyl neslušný a neodpověděl, ale potřeboval jsem vidět komu.. No a pak jsem ho uviděl..


Na blízkém dvorku byl v kleci krkavec a zřejmě se rád loučil s těmi, co nabrali právě ten kurz směrem na to Zaječí.. Tak jsem na něho také radostně zavolal NAZDAR a vyrazil dál.

A to už je přátelé pro dnešek opravdu fšecko, tak i vám NAZDAR.Mrkající
 

Ředkvičkový koktejl.

Středa v 9:18 | Přemysl Čech |  O jídle.

Stačí několik ředkviček, kyselá smetana, mléko a oporavdu malá špetička soli a máte nesladký a dobrý koktejl z mixéru..


O "Nikdy se nevzdávej" a lesoparku ve Slavičíně.

Pondělí v 18:03 | Přemysl Čech |  Výlety.
Asi vám je podivné, co má společného lesopark s nadpisem knihy Jana Pivečky "Nikdy se nevzdávej". Ale má mnoho. Musím se však vrátit hodně do historie. V roce 1860 si Jan Pivečka ve městě Slavičíně postavil koželužnu, která počátkem 20. století přešla na tovární výrobu a teprve po válce začala i s výrobou obuvi Jaspis. Zakladatel tovární výroby stejně, jako jeho syn Jan Pivečka měli velmi dobré vztahy s rodinou pana Bati. Přesto firma Baťa nikdy tuto koželužnu nepohltila, to až po roce 48 po znárodnění přešel podnik pod SVIT. Jan Pivečka pracoval po válce pro firmu Baťa v zahraničí a po převratu se už do vlasti nevrátil. To až později, po listopadové revoluci. A právě on je i autorem knihy vzpomínek - "Nikdy se nevzdávej". Zajímavostí bylo, že jeho tatínek si našel maminku u Bati, když pro něho stavěl koželužnu a ona tam dělala účetní. Těsně před válkou však maminka Jan Pivečky umřela na rakovinu a jeho tatínek se rozhodl na její památku založit dětský lesní park Josefky Pivečkové. Park byl dokončený pro děti i jejich rodiče v roce 1940 a byly zde krom laviček a jezírka i pohádkové postavy.. Pořádaly se tam tenkrát krom výletů i pikniky a taneční zábavy. V 60 a 70 létech však park zchátral, postavičky byly nejspíše rozkradeny, zídky rozebrány na stavební materiál a podobně. V 80. létech už byl zcela nefunkční. V roce 90 se pan Pivečka po 44 rocích vrátil zpět do Slavičína. V roce 1997 začali nadšenci bývalý lesopark opět přetvářet do dnešní podoby. Udělali zde i sochařská sympozia a díla různých autorů opět zdobí a slouží k hrám dětem.. Znovu je vybudováno jezírko s mostem, dětské skluzavky i lavičky a toto místo k výletům a relaxaci se jmenuje od roku 1999 - "Pivečkův lesopark." A tak znovuvybudování tohoto lesoparku vlastně i naplnilo heslo pana Pivečky - "Nikdy se nevzdávej".

A teď už k samotnému parku v obrazech.


Než se vydáme na cestu bude dobré se zastavit v podnikové prodejně jedné z mála firem, která u nás po listopadu zbyla na výrobu bot. Už to není SVIT, ale "PRABOS" a zabývá se výrobou vojenské, hasičské a trekové obuvy. A právě ta poslední, je jako dělaná na turistiku, tedy i do lesoparku potomka zakladatele této továrny. Povšiměte si kbelíku s hadrem, na konci reporáže ho ještě vzpomenu.



Ještě před vstupem do pohádkového lesa vás přivítá posezení s kameným stolem.. To za posezením jsou přesýpací hodiny.. Můžete si tu klidně i seřídit hodinky..



Na začátku je postavený fragment zbořeniště hradu se skluzavkami..



Kamený Kentaur.



Jezírko s mostem a asi spícím převozníkem.. Ale stejně všichni chodí po mostě..



Seskupení záhadných hub.. Jedno je jisté, žádná není jedovatá..



Vlk..



Studna..



Píďalka..



Šnek tak nějak už "trojrůžkový".



Žába dívající se na jezírko..



Mé selfíčko s kondorem..



Lavička..



Jiný typ posezení.. A že to posezení je pro rodiče důležité.. Ono, než se pěšky vyškrábete na ten kopec, tak to jednoho i unaví, ale jak jsem si všiml, tak rodiče tam stejně raději vyváží děti autem.. No jo, prostě jiná doba..
Jinak různých hracích soch ať už ze dřeva, či kamene je tam daleko víc, ukázal jsem jen některé..

No a když si zamažete nové boty "prabosky" tak si je po návratu do města můžete očistit s tou hadrou v tom kýblu ze začátku cesty.. A pak už ti, co jako já chodí pěšky se mohou vydat zpět na nádraží po cyklostezce kolem "vodní drůbeže"..



A to už je přátelé pro dnešek fšecko a příště z vesnice podivností, ze Šakvic..
 


O tom, že kavárenští asi pro tentokrát hodili pana Horáčka přes palubu.

Neděle v 12:44 | Přemysl Čech |  Ostatní.
Odkaz na kliknutí v diskuzi..

https://premekcech.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=634638

O holčičce z vlaku a vzpomínce..

9. listopadu 2017 v 21:30 | Přemysl Čech |  Osobní.
Přátelé, když jsem jel v pondělí tento týden do arboreta přistoupila do vlaku před Brnem maminka s holčičkou. Bylo to takové kontaktní dítě, které se neupejpá komunikovat, spíše naopak a ještě ke všemu byla hodně usměvavá a na 5 roků až přeslušnělá.. Pořád za něco děkovala mamince, pak když jsem ji pochválil, tak i mně. Třeba, když mi řekla, že se jmenuje Petra a já jí to jméno pochválil a řekl jí, že jsem poznal několik holek, co se tak jmenovaly a všechny jsou moc fajn.. No a pak jsem se dozvěděl, že jedou do Brna do dětské nemocnice, že tam s ní maminka zůstane a že už tam tak jednou ležela před rokem.. Byl jsem překvapený, jak noblesně tu cestu mezi doktory a různé lékařské vyšetření či léčení zvládá, skoro by se dalo říct, jako by to bylo pro ni, jako normálka.. Stále se usmívala, děkovala, prostě z ní vyzařovala taková nějaká zvláštní a nepředstíraná pohoda. Nechtěl jsem se ptát její maminky s jakým tam jedou problémem, tak nevím, jak moc vážné či nevážné to s ní bylo. A protože kolem té nemocnice chodím do toho arboreta, tak jsem jí slíbil, že až půjdu okolo, tak jí zamávám. Opět děkovala, i když věděla, že jde jen o nadsázku..


A já si vzpomněl najednou z hlubin svého mozku na jednu chvíli, kdy mě byly 4 roky a přijela pro mě na vesnici sanitka, aby mě odvezla tenkrát právě do té stejné dětské nemocnice v Brně, protože jsem dostal silný zápal plic.. Vzpomněl jsem si, jak jsem byl z toho vyjukaný, že budu poprvé bez rodičů a z té nejistoty, co tam budou se mnou dělat.. Když mě nakládali do sanitky, tak stály kolem děti z ulice a se závistí v očích mi říkaly, že se mám, že pojedu autem až do Brna.. To víte, v 54 roce bylo vzácnost na vesnici auto vidět, natož s ním jet. No a jak mi ty děti tu dobrodružnou cestu záviděly, tak mě nějak přešel ten strach z toho neznáma a odloučení.. Strach se dá prostě zahnat, když si na situaci najdeme něco jiného a pozitivního..

A myslím si, že i ta holčička vytěsnila ten strach tím, že se zabývala ve svém myšlení něčím hezčím.. Akorát já jsem se nezachoval nejlépe, protože až jsem se vydal k arboretu, tak mě napadlo, že bych mohl navštívit jednu v Brně oblíbenou vegetariánskou restauraci a tak jsem šel jinou cestou, která kolem té nemocnice nevedla. A po zásluze jsem byl potrestán, protože ta jídelna Haribor byla a je až do konce roku uzavřená z důvodu dovolené.. A tak když jsem odcházel z arboreta, rozhodl jsem se splnit, co jsem slíbil a šel kolem té dětské nemocnice a mával tam někde do neznáma na tu Petru, i když racionálně to bylo k ničemu, ale iracionálně věřím, že to bylo tak správně.. A už jen věřím, že bude zdravá a nebude si muset právě takový to pobyt, který opravdu není k závidění, už dopřávat.

Další články


Kam dál